Zaměřeno na slavíky

Kdo sem chodíte z okolí a znáte oblast „Od Humprechtu k Jizeře“, psaní je hlavně pro vás. Podivte se.

Když jsem se slavíky začínal, vůbec jsem netušil, že se pohybuji v území nekompromisního předělu ve vztahu k osídlení druhem.

Severovýchod Mladoboleslavska – to je prostor k mé specializaci doslova unikátní. Očima Cimrmanologů hleděno k dobití severního pólu to vychází podobně a spoluautor JC by to řekl nejspíš za zbylé: „Jediný krok má v místě význam zásadní!“ A tady taky. Na správné kótě, když jej učiníte, všechno je najednou jinak. Stačí najít to místečko v Hněvousicích, Kněžmostě, na Solci, pod Dobšínem, v Sobotce. Udělejte krok a jste bez slavíků! Nevadí mi, že to odnesl Český ráj a krajiny za ním, on má svých třipytidel dost jinačích. Má krajina potřebuje zpívat zpěvem nejkrásnějším, přicházejícím z Polabí.

Takto a podobně bych mohl zde slavit slavíky dlouho. Já ale doplním odbornější…

Tu a tam odněkud zavolají za pomyslnou vlnovkou, že jim snad zpívá slavík! Že to tu nikdy neslyšeli. Když pošlou záznam či osekáváním vyloučíme možnost záměny, radost může znít. Většinou jde však o chvíle pomíjivé, zpěvák se unaví a z místa zmizí. To kolem Bousovů, Sukorad či v Bakově nad Jizerou, tam to je jinak. Tam lidé slavíky znají a se zpěvem po dubnu počítají. Jak neskutečný rozměr neviditelna! Nejde však o žádný zázrak, výzkum už odpověď zná. Nade vše největší úlohu hraje tvář zmíněných krajů. OTEVŘENOU krajinu žádá král ptačích zpěváků! A pak, pokud by mohl mistr přiobjednat, pak kdesi zeměpisně mělčeji. A k místu usazení konkrétně docela? Spadané listí je podmínkou podmínek! A také pár keřů. Kopřivy, chmel a psí víno, břečťan či ostružiní. Když něco z tohoto místečko má, rozhodnuto je o zastavení hned. A kdyby strom vyšší za pódium mohl tu jediný stát, radost by vzešla převeliká. A bude-li dřeva dubového, listí to, dostane pro hnízdo přednost.

Není v přírodě nic jednoznačné. I naše objevy musí stát na výjimkách. Téma je živé, tudíž proměnlivé. A dobře, že výjimky jsou. K zaujetí i k pobavení. Nutí v tématu probudit se, kdyby snad náhodou po množství roků, tužka vám kmitala v zápiscích automaticky. Praští vás přes prsty, vytahají za uši a poručí začít od začátku. Důsledněji. Kývete – že ano, že chybu uznáváte, a že už na cestě budete pozorným, neospalým. Je to nádherné putování. Dovzdělávání i radost z nabytého.

A psal-li jsem dnes hlavně k zdejším, upozornění na závěr pro diáře: „Následovat budou besedy (v březnu například s populárním regionálním ornitologem Pavlem Kverkem o čápech a dalších druzích českého ptactva)“.

To napsal Kamelot v Mnichově Hradišti a konečně je to pravda. Nikdy jsem ve městě nevystoupil, nepočítám-li besedu v Jednotě bratrské. Tak si březnové upřesnění – chcete-li – ohlídejte, bude to hezké. Jak přál si pan starosta, vezmeme čápy – to především, když město vídá je na kameře, ale slavíci, ti svůj díl utrhnou též. Vždyť lokality – Skalní sruby Jizery, Dolce, dobrovodská Mohyla, ale především místo příběhu Slavíka z dubového lesa, přejít mlčením nelze. Tím také zahájíme slavičí sezónu 2019 a zmíním i vycházku za ptačím zpěvem.

Měl jsem takové pocity už tenkrát. Co budeš na veleznámém slavíku pořád hledat? Když už nebude co, budu je kroužkovat a měřit, to se hodí vždycky! Pořídím si atlas a značit v něm budu slavičí zástihy v zahraničí. Už se těším, jak mne na schůzi Československé ornitologické společnosti v Praze U Fleků, kde číšník roznáší na tácu neuvěřitelné množství půllitrů s černou třináctkou, až v programu dojde na kroužkování, pan Škopek vytáhne na kartičce a přečte hlášení přede všemi jako významné. To bude motivace jít chytat dál…

Vidíte, vážení. Od těch časů utekla fůra let a objevovat je stále co. Rukami vám jich projde tisícovka, druhá – jsou stejní, nebo nejsou? Samozřejmě, že ne. Tak třeba oční kroužek. Proč, kdy a u kterých je výrazný, proč jindy ne. Když jsem tohoto slavíka nabídl pro brožuru Pták roku 2007, někteří kolegové zpozorněli. Co to je za zvláštního slavíka, že mu oko tak září?

Není tento blog médiem k publikování jedinečných poznatků, k tomu je určený jiný prostor, ale dokázat chci tímto, že je stále co sledovat, porovnávat, podezírat – pracovat na výzkumu. Klást si nové otázky, anebo čekat, až vytoužené a upocené odpovědi předchozí takové zbrusu nově vytasí. V tom vidím cestu, o které tak často mluvím. Že jsou i jiné – paralelní jako třeba ta životní, je jasné. Lze je i spojit v jednu.

Zamýšlíme se nad očním kroužkem slavíka obecného, ale stejně tak bychom mohli probírat peří jiné, které má pro nás výzev též plný koš. Tvary rýdovacích per, skvrny na krovkách a jejich tvary, strukturu/kvalitu praporů a jejich případné opotřebení či defekty, jiné útvary ptačího těla třeba běháky či zobák. Tělesné parametry, chování individuí včetně zpěvu, nebo jen hlasových projevů obecně, ať to je genderově vyvážené. Prostředí, přílety, hnízdění, pelichání, odlétání, migrace, zimoviště, tahové zastávky, strategie přesunů, změny v chování mezigeneračně, chytání, kroužkování, historie, ptáčnictví, kulinářství. Ano, i slavík končíval na vidličce. Vrátím-li se do knížky Ptactvo Velké Prahy, kde Šimon Lomnický navrhoval slavíka za pokrm řeholníků, u Maxe Rumpolta (1581) už recept na přípravu nalezneme. Ve Středomoří zejména směrem na východ se drobné ptactvo zabíjí dodnes. Vraťme se ale na moment ještě k tomu kroužku. Proč jednou uvidět skoro vůbec není a u jiného zaujme na pohled první? Proč jiný je na podzim a na jaře míváme problém? Proč?

Proč tedy nehledat dál?

Vidíte, a řeklo by se – slavík. Mezi lidmi tak populární. Od Máchy po Kryla, i v lidovém předávání! Na plátnech i před oponou, vyznamenáním pro muzikanty. Ve zlatě i po roštích ošuntělých!

Slíbil jsem ve městě, že když na sebe vezmu péči o naučné a zážitkové trasy, že je budu i propagovat. Ani ten největší škarohlíd nemůže říct, že bych tak nečinil.

Dnes jsem měl „kontrolní den“ zhruba tak dvouhodinový na stezce mladší – Krajinou Červenského rybníka. Od nově instalované lavičky jsem nenašel sice cedulku o zákazu používání, ale možná ji lidé uklidili, protože už se prostě přežila.

Pak jsem odklízel popadané větve a pořídil fotky do historie, protože bílých není nikdy dost. A podívejte, jak jsou uklidněné. Hebké a sdílné. Sníh byl od předrána čerstvý a obtiskaný těmi nejčasnějšími. Divočákem, lasicí, srnou, zajícem, ptáky velikosti kosa, kapkami z tajících větví. Nemáme v naší zeměpisné poloze mnoho let už možnost užívat sněhu výrazněji. A pro mne ta dnešní povinnost byla i vzpomínková. Právě na ty časy. Ale nemyslete, jaro číhá v záloze! Jen vyšlo sluníčko, už začala koňadra – a hned brhlík! Hrdlička od Kolonie a čížkové v šišticích nemladé olšiny. Té, co trošku zlobí, opře-li se do ní vítr přes hladinu. Je křehká a větve praskají, občas se vyvrátí v pobřeží celý strom. Jak dobře ovšem, že stromy tu jsou. Procházka je tím romantická. Mám ohlasy na jaro, když vrby rozkvetou v řadě pradávné výsadby ku mlýnu. Vnímavější z lidí se totiž zastavují a sluj, zaklenutou v zelené, obdivují.

To už zde budou samečkové pěnkav typickým poletováním zpívat. Šplhavci, kteří dnes buší, ti budou hnízdit. Zmrzlá zem povolí jednoho dne a rybník si po čase vyzkouší vlnkované tričko. Vzácné ptactvo vodní hladiny – jak přilétlo, tak se ze zastávky postupně zas vytratí, ale v rákosí, tam bude přibývat! Červenské rákosí je v čase vegetace atlasem neskutečným. A mokřadní louky pobřeží západního, ve svých zbytečcích přetajemné.

Přes práci na stezkách jsem se zejména vrátil domů. A je báječné, že obě jsou koncipovány tak, že mají slavíky. Klidně by tady člověk mohl na ně čekat, až jednoho rána po příznivé noci konečně nejrychlejší z nich zazpívá. Jistěže mizerně, jenom tak pro pořádek. Aby se zákoutí nehněvalo. A jejich letitý vítač, aby se konečně zaradoval.

Vím to už pěkných pár let – slavíci v krajině nakloněné, to je kombinace závislosti a nulové šance se z toho vyhrabat.

Půlnoc se překlopila do 4. září a já už vím, že mi odchyty končí. Ještě noc zítřejší, ta bude poslední, ale dnes už se rozednívá.

Hrál jsem slavíky od půlnoci, pak chvilku ležel v autě, když na mne posvítil zlatý disk shora. A posvícení to nemělo být jediné, hned o chvilku později už na mne svítí policisté. Pak ale odjíždějí a přejí mi úspěch. Ráno je parádní, je cítit tahem. Slavíci už tu nejsou, ale pěvců jinak všelijakých. Stále výrazně táhnou cvrčilky zelené. Co by se jich tu nachytalo!

Díky dílu rákosí, co nad svodnicí roste, rády zde kotví a pak se nachytají. Jsou většinou mladé, letošní. I té s číslem 58469TV vinšuji šťastný let – žasnu, jak skáče do trávy u silnice a mizí „pěšky“. To ony dělají. O kus dál ve Slavičím háji nám hnízdí a také na tahu jsou tam k zastižení. Máme je odtud nastudovány, víme, co umí. Že z travin nikdo je nevyplaší, i kdyby se na místě rozkrájel. Lezou, jak myši.

Je 8. září, o 295 kilometrů níže k jihozápadu., u obce Igensdorf, region Oberbayern.

Kočka nese domů k pochlubení po hřbetě skvrněného ptáka, podobného pěvušce, a tak je i později ohlášen. Je po ptačí cestě a my znovu vidíme, jak podobní ptáci jsou zranitelní. Jak snadno se nechají chytit. Nevíme, odkud cvrčilka byla, kde se narodila, ale je jisté, že se tam nevrátí. Kroužky – před chvílí jsem tu o nich psal – jsou posly dobrých zpráv, však i těch smutných. Všech ale do jedné – veledůležitých. Ať nám je do skoku, anebo se nad tím zamračíme.

Nerozpočítávejte vzdálenost mezi dny, které pták absolvoval od chvíle kroužkování. Nikam nedojdete. Je to spíš tak, že našel místo či místa, kde se mu zalíbilo. Tam se povykrmil a teprve potom myslel na odlet. Napřáhl k cestě a letěl. A nebýt chvíle okroužkování v úvalu Klenice, nic bychom tady nevěděli a já mohl v klidu jít spát…

Doobjednáno. Příprava na sezónu běží. Dívám se na kroužky v zásobě a neubráním se zamyšlení. Příjemnému.

Dříve byly potřeba pro kroužkování špičaté kleště, kdy obroučku bylo potřeba obráceným tlakem než při zavírání otevřít. Já už u těchto zůstal, většina lidí kroužkuje dnes kleštěmi profilovými. A zavřu s nimi i kroužky na čápy, chce to jen fortel.

Kroužky dnes přichází na bužírkách už pootevřené, jenom si brát! Berete si, máte-li chyceno, ale tam mé myšlenky nemíří. Já vidím ty kroužky (o prvních jsem tady už psal). Kolik jich vůbec bylo pozavíraných? Spočítat by se to samozřejmě dalo, já ale v ornitologii moc nepočítám. Možná že jednou, jednou to posčítám a všechno vyhodnotím, teď zatím přihazuji.

Žluté tam vidíte navrchu pro slavíky. Vyrábí se pro nás ve Švédsku a většinou jsou špičkové. Stejně ty moje (přidělené mně) málokdo jiný než já uvidí, slavíci ohlášení „nechodí“. Už jsem si dávno zvykl. Ale pocit – a teď dobře poslouchejte – kdy se vám ten kroužek po roce anebo později spojený se slavičím životem znovu objeví v ruce, to je zážitek, který se neomrzí. Máte před sebou výsledek vaší práce, s kterým ještě v úvahách půjdete dál a který si od vás přebírá též pověřovatel výzkumem. Máte před sebou dvacet až třicet gramů ptačí odvahy a houževnatosti. Máte před sebou podnět pro slova obdivu. Jste ornitolog – kroužkovatel, ale buďte si klidně i poetou, snílkem, je-li vám o ten rozměr ještě snad líp a chcete to mít. To už pak ale ze setkání dostáváte maximum. Z chytání jdete v náladě, šťasten a informovanější. A můžete odhlédnout ještě i stranou – kolik nás po Česku takových je? Kolik po Evropě? Počítání by dlouho netrvalo. Tak – a máte bonus! Ano, ty to jsi, Pavle, kdo smí vstupovat slavíkům do života. Poznávat, co jiným je vzdálené. A je to pokaždé tak výrazně maličko jiné, že bavit to nepřestává. Každé ze setkání má něco navíc, každé je něčím ozvláštněné. Zvykl jsem si za ta léta sytit se na té cestě, protože finále stále nepřichází. Jaké? No, pro mne (i „stanici“) odhalení slavičího zimoviště. Nevěřím už, že se to kroužkem kdy povede. Na opačném konci „úsečky poznání“ schází štěstí a mnohdy jistě též informovanost. A třeba i luxus ten, že máte prostředky hlášení jaksi odstartovat, zařídit související. Vůbec si nemyslím, že po Africe některý z tisíců mých slavičích kroužků u lidí neskončil, ale co dál? A tak se poslední dobou s ohledem na pokrok dávají přístroje na ptačí záda. Na pěvce menší, zatím jen méně přesné, s nutností odebrání nazpět. Tedy s nutností odchycení po návratu. I my jsme takové již uplatnili a jasné je zatím to, že informace budou. Ne zcela přesné, jaké by dokázal kroužek, ale takové, že přibližný prostor a cestu k němu bude možno znát. Ale i časování postupu, odletu, příletu, rozprostírající k badateli ohromný prostor k přemýšlení. Až se vše ze sběru vytřídí, tady si o tom též přečtete. A možná i zhodnocení odborníka, jenž za projektem stojí.

A přeci kroužky nepatří do starého železa! Schytávání slavíků odhaluje i jejich kondici, anomálie – i zdravotní. Hnízdění a případnou soudržnost páru, opotřebení peří, podklady pro určovací klíče. Osídlení oblastí, sledování příletů s odlety. Návratnosti – ale to už jsem říkal..

Ač je jen málo lidí, kteří by si podobný stav svého majetku hodlali dovolit, přeci jen tací jsou a my máme příležitost objevovat.

Mlýnská zahrada.

Na Kněžmostsku, které se ocitlo pod obrovským tlakem na krajinu a v mnoha segmentech se stav pohybuje na samé hranici přežití, je tento biotop jednou z posledních oáz pro živou přírodu. Kout (zatím), ponechaný svému osudu, na sebe navazuje život jak sněhová kulička na provlhlém svahu při sešupu a obraz je jakousi derniérou představení o druhové rozmanitosti regionu.

Snímek z dnešního rána ukazuje na bílém kopečku u zdi mlýna místo posledních hnízdění slavíka. To už je dlouho, ale dočkat se může návratu. Příroda si zahradu bere odvážně zpět a podmínky pro náruč organismů jsou přímo skvělé. A nejen zahrada, i rybník nadohled! Ten nabízí prostředí jiné. Velikou výhodou místa je adresa na tahové trase, migračním koridoru – chcete-li. Problémem jediným, o to však vážnějším, jsou desítky koček, okupujících místa, a tak je více než jasné, že rákosník zpěvný, který se už-už usadí v kopřivách a v noci zpívá, se po málo okamžicích objeví zakousnutý na některé z domovních rohožek. Toť uděl štvanců, kteří za bydlením musí dnes až mezi lidi…

Nevím, jak dlouho obraz ten vydrží, obšlapovali zde kolem plotu lidé s pohledy nebezpečně konkrétními. Přijít může cokoli a člověk to bude muset vzít. I tak už děkuji za živou učebnici, kterou, a musím říct – nečekaně, nabídla příležitost a jeden dost svérázný člověk. Je to v podstatě, jako bych koukal do našeho Slavičího háje chvíli co chvíli od stolu, v teple. Toto prostředí je ale členitější, bohatší. Zaniklý rybník je přímo fantastický. A skladba stromů? Jejich fungování ve výměru roku? Znovu říkám – příležitost sledovat segment doslova po chvílích, rozkrývá jedinečnost přírody dokonale! Jak se od sebe liší. Jak se chovají v povětří též každý jinak. Jak reagují na jaro rozdílně, jak na podzim, jak si vyprávějí v náklonech o povětří. Střemcha, jasany, javor mléč, dub zimní, olšina plná orchidejí, ořešák královský trošičku stranou a dávné jabloně. Co kmen, to odlišná povaha! I mezi jasany jsou navíc rozdíly. Neuvěřitelné.

Srny se do travin vrátily, co taky zbývá. Mezi ploty. Na slavnost. Života. No a ten slavík? Počkáme si. Únor je měsícem stále dotěrnějších pozvánek ve směru k Africe, a oni podléhají. Zvednou ta chytrá křídla před jednou z nocí k odlétání. Chvíli to potrvá nad pískem a také nad vlnami, nad štíty z horského kamení. Ale přijde ten čas, kdy se mi povede před známým křovím přihrát své slavíky k rozpoznání.

Ptactvo Velké Prahy – Jiří Baum

Takový vzácný pěvec a přece se Prahy drží, jako by mu učarovala její krása, takže jí promíjí její saze a kouř a hlavně pouliční ruch, zaléhající do nejodlehlejších pražských parků. Pravda, bývaly doby, kdy u nás byl hojnější, ale úplně ještě Prahu neopustil.

Tak to vidíte, v roce 1941 si autor naříká, že pražských slavíků je málo. V kapitole vůbec je mnoho zajímavých údajů k mistru pěvci i k čižbě, která slavíky lokálně decimovala. Když to celé člověk pozorně pročte a zamyslí se nad tím, formuje se řada odpovědí na otázky – jak to se slavíky dříve bylo. Autor senzačně loví i v hodně dávných stoletích, jinde nabízí zápis příletů z několika let jednoho pražského soudce a spisovatele. Škoda, že nejsem Pražák, měl bych výskyt zmapovaný pěkně.

Vylovím další moment z textu, kdy autor se ohlíží do jiných časů:

Kterékoli údolí pražského okolí hustě zarostlé skýtalo dostatečný výběr kořisti. Slavík u pravých milovníků se nechytával na lep, který jeho peří znečistil, takže bylo nutno podrobit ho očišťovací methodě a tím byl velmi rozrušen. Slavík chytáván byl pouze do sklopné síťky s nalíčeným „moučným červem“. Ihned po chycení vsunut do měkkého sáčku a rychle dopraven domů. Okamžitě vpuštěn do připravené klece, kde měl již připraveny „moučné červy“, t. j. larvy potemníka, a bedlivě pozorován.

V knize je i několik nepřesností a mýlek, ale celkový dojem z textu mám dobrý.

Závěrem ještě jednu výseč.

V dobách pozdějších byli u nás i znalci slavíků i jejich zpěvu. Krolmus vypráví o Janu Kořínkovi, jenž ve svých „Pamětech kutnohorských“ z roku 1675 pečlivě zapsal různé varianty slavičího zpěvu, „který gsa hudcem , 25 let slawikowy hlasy při klokotanj pozoroval a znamenal“. Jan Kořínek napočítal „dvacet sonat“ slavičích.

Tak vidíte. Kolegy lze hledat i v tak hluboké minulosti. K slavičímu zpěvu ale až někdy jindy.

Jako by všemožných nepochození a neúspěchů nebylo poslední dobou dost, je tady další zpráva nedobrá.

Přetisknu ji sem ze sociální sítě celou:

Bedřich Ludvík – Pane Kverku, nevložíte na svůj blog i naši reportáž pro Gejzír? I když ji nakonec do Gejzíru nepřijali?

Podívejte se alespoň tady na portrét, chystaný k odvysílání.

Vážení přátelé

Blog v novém pojetí bude plnit i společenské poslání. Víte, že v podobné se dávno už proměnilo Vítání ptačího zpěvu. Pojďme nyní, namísto ohlášené knihy Ptactvo Velké Prahy, za dnešní smutnou událostí.

Zemřel pan Luděk Munzar.

Já jej mám nejblíž pro seriál Zpět k pramenům. Zajděme ve vzpomínce do místa, kde s Bedřichem Ludvíkem pro jeden z dílů natáčeli, které je i pro mne magickým. Stihneme přitom i slavíky. Přijměte pozvání do kraje, kde řeka Jizera odevzdává vodu členitého povodí Labi.

Když jsem tam prvně přijel, bylo to ve spěchu večer. Za pár hodin jsem už musel sedět v rozhlasovém studiu Nočního Mikrofóra. Přesto mne prostředí ovlivnilo tak, že dokumentaristům jsem stran atmosféry věřil i co neřekli.

Mám řeky rád, ale Jizera to se mnou umí nejlíp. Safírový potok kdesi v horách, polštáře na Jizerce, slití se s Mohelkou – a pak už slavíky velebená, na prahu Hněvousic. Vím, o čem zpívá a jak láká na cestu. Po slavičích revírech přes nejbližší k dalšímu! Kněžmostka zleva – a poslední od této strany – Klenice. Zvolňuje Jizera za ní zkusmo a ohřívá se, trošičku. Po levém břehu pak stojatý Měsíc se stulíky a dál už v širokém břehu k Toušeni. Konečná! 164 kilometrů uteklo jako voda a nutno vzít porážku. Když duben sem přispěchá, pak i v tom zpěvu.

Vydržel bych se dívat do toho zániku pořád. Ryb vrchovato, kde proudy zápolí. Řeka z mé krajiny prohrává a nechá se natlačit pod břeh kdesi v průmětu ostrohu na hladině. Nepůjdu dál, tady to pro mne končí. Až odtud pojedu, zastavím u Veselé. Pro „rozdýchání“, abych ji viděl zas silnou. A vůbec ne nadarmo řada mých lokalit názvy své dostala po Jizeře. „V proudech“. A tady hned dodávám – není nic krásnějšího! Oproti tůním, člověk by ji tu přeskákal málem snad v polobotkách! Rozvalila se do široka. Šumí kozákovskými štěrky mezi drahokamy a zelené vlasoví vlní se na slunci barvou tak neskutečnou, že ledňáček k dopřesvědčení, je tu až zbytečný. Když slunce zajde a třpyt klesne ke dnu, místo netratí. Začali slavíci! Nedočkavé břehy se přetahují o příležitost a výsledkem je ozvěna velkolepá. Co Slunce nedalo, dobíhá Luna! A divadlo nekončí, tady se nezhasíná. V budce pro nápovědu, krčím se zbytečný. Větve mne z příklopu nakonec propouštějí, že mohu jít bez obav. A přeci bojím se o jejich „příští“. Vím totiž moc dobře, jak to tu chodí.

Někteří slavíci z okroužkovaných prošli výzkumem v tichosti a spíše jen tak. Jsou ale jiní – dalo by se říct – slavičí osobnosti. Není jich málo, vůbec jich není málo.

Slavík na obrázku byl vyfocen 25. 4. 2013 v západní části vlakového nádraží města na Klenici, kde při okraji náspu zazpíval na rozloučenou. Hnízdiště totiž zaniklo, drážní těleso bylo očištěno. Našel jsem ale ptáka nakonec jinde, kam přesídlil. Poznat byl podle zvláštního zpěvu. Úvodní sloku začínal stoupavým úvodem podle předpisu, ale nejspíše oslněn sám sebou, u krešenda už zůstal. Protáhl jej sice do neskutečné délky a vystupňoval hlasitost, ale jako by nezbyl dech pro následné kombinace, produkci poté uťal. Žádný jiný zpěvák na povodí podobného nic nepředváděl, nelze však o něm říct, že mistrem byl by špatným.

Obsadil nově pobřeží u stavidla pod Továrenskými nádržemi, kde padající voda voněla po rybářském štěstí. Z časů, kdy jsem tam jako kluk žmoulával těsto na kapra z toho nejtvrdšího chleba. Kde pod starými akáty, co už tam nejsou, našel jsem první svoji slavičí snůšku. Pro kroužkovatele ze Všeně od Turnova. A díval se, jak to dělá, jak kroužky obřadně zavírá.

U toho „Továrňáku“ jsem v přepevném rozhodnutí dal tehdy své slovo ornitologii a udice namotal naposledy. Teď mne sem zavedl slavík, kterému pár keřů v pobřeží nakonec postačilo.

Bylo mi při chytání zvláštně, vzpomínkově.