Ptactvo Velké Prahy – Jiří Baum
Takový vzácný pěvec a přece se Prahy drží, jako by mu učarovala její krása, takže jí promíjí její saze a kouř a hlavně pouliční ruch, zaléhající do nejodlehlejších pražských parků. Pravda, bývaly doby, kdy u nás byl hojnější, ale úplně ještě Prahu neopustil.
Tak to vidíte, v roce 1941 si autor naříká, že pražských slavíků je málo. V kapitole vůbec je mnoho zajímavých údajů k mistru pěvci i k čižbě, která slavíky lokálně decimovala. Když to celé člověk pozorně pročte a zamyslí se nad tím, formuje se řada odpovědí na otázky – jak to se slavíky dříve bylo. Autor senzačně loví i v hodně dávných stoletích, jinde nabízí zápis příletů z několika let jednoho pražského soudce a spisovatele. Škoda, že nejsem Pražák, měl bych výskyt zmapovaný pěkně.
Vylovím další moment z textu, kdy autor se ohlíží do jiných časů:
Kterékoli údolí pražského okolí hustě zarostlé skýtalo dostatečný výběr kořisti. Slavík u pravých milovníků se nechytával na lep, který jeho peří znečistil, takže bylo nutno podrobit ho očišťovací methodě a tím byl velmi rozrušen. Slavík chytáván byl pouze do sklopné síťky s nalíčeným „moučným červem“. Ihned po chycení vsunut do měkkého sáčku a rychle dopraven domů. Okamžitě vpuštěn do připravené klece, kde měl již připraveny „moučné červy“, t. j. larvy potemníka, a bedlivě pozorován.
V knize je i několik nepřesností a mýlek, ale celkový dojem z textu mám dobrý.
Závěrem ještě jednu výseč.
V dobách pozdějších byli u nás i znalci slavíků i jejich zpěvu. Krolmus vypráví o Janu Kořínkovi, jenž ve svých „Pamětech kutnohorských“ z roku 1675 pečlivě zapsal různé varianty slavičího zpěvu, „který gsa hudcem , 25 let slawikowy hlasy při klokotanj pozoroval a znamenal“. Jan Kořínek napočítal „dvacet sonat“ slavičích.
Tak vidíte. Kolegy lze hledat i v tak hluboké minulosti. K slavičímu zpěvu ale až někdy jindy.
