Příspěvek mimo plán

Žádné komentáře u textu s názvem Příspěvek mimo plán

Vážení přátelé

Blog v novém pojetí bude plnit i společenské poslání. Víte, že v podobné se dávno už proměnilo Vítání ptačího zpěvu. Pojďme nyní, namísto ohlášené knihy Ptactvo Velké Prahy, za dnešní smutnou událostí.

Zemřel pan Luděk Munzar.

Já jej mám nejblíž pro seriál Zpět k pramenům. Zajděme ve vzpomínce do místa, kde s Bedřichem Ludvíkem pro jeden z dílů natáčeli, které je i pro mne magickým. Stihneme přitom i slavíky. Přijměte pozvání do kraje, kde řeka Jizera odevzdává vodu členitého povodí Labi.

Když jsem tam prvně přijel, bylo to ve spěchu večer. Za pár hodin jsem už musel sedět v rozhlasovém studiu Nočního Mikrofóra. Přesto mne prostředí ovlivnilo tak, že dokumentaristům jsem stran atmosféry věřil i co neřekli.

Mám řeky rád, ale Jizera to se mnou umí nejlíp. Safírový potok kdesi v horách, polštáře na Jizerce, slití se s Mohelkou – a pak už slavíky velebená, na prahu Hněvousic. Vím, o čem zpívá a jak láká na cestu. Po slavičích revírech přes nejbližší k dalšímu! Kněžmostka zleva – a poslední od této strany – Klenice. Zvolňuje Jizera za ní zkusmo a ohřívá se, trošičku. Po levém břehu pak stojatý Měsíc se stulíky a dál už v širokém břehu k Toušeni. Konečná! 164 kilometrů uteklo jako voda a nutno vzít porážku. Když duben sem přispěchá, pak i v tom zpěvu.

Na soutoku…

Vydržel bych se dívat do toho zániku pořád. Ryb vrchovato, kde proudy zápolí. Řeka z mé krajiny prohrává a nechá se natlačit pod břeh kdesi v průmětu ostrohu na hladině. Nepůjdu dál, tady to pro mne končí. Až odtud pojedu, zastavím u Veselé. Pro „rozdýchání“, abych ji viděl zas silnou. A vůbec ne nadarmo řada mých lokalit názvy své dostala po Jizeře. „V proudech“. A tady hned dodávám – není nic krásnějšího! Oproti tůním, člověk by ji tu přeskákal málem snad v polobotkách! Rozvalila se do široka. Šumí kozákovskými štěrky mezi drahokamy a zelené vlasoví vlní se na slunci barvou tak neskutečnou, že ledňáček k dopřesvědčení, je tu až zbytečný. Když slunce zajde a třpyt klesne ke dnu, místo netratí. Začali slavíci! Nedočkavé břehy se přetahují o příležitost a výsledkem je ozvěna velkolepá. Co Slunce nedalo, dobíhá Luna! A divadlo nekončí, tady se nezhasíná. V budce pro nápovědu, krčím se zbytečný. Větve mne z příklopu nakonec propouštějí, že mohu jít bez obav. A přeci bojím se o jejich „příští“. Vím totiž moc dobře, jak to tu chodí.


Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.