Přejíždíme hory na česko-polské hranici, před námi začíná rovina. Na její konec nedojedeme, míříme znovu do prostoru soutoku svobodných řek – Prosny a Warty. Sem, jako i do mnoha míst jiných, směřují oba „hnědí“ slavíci. Polsky – slowik szary a slowik rdzawy. Pojďme si je hned pro připomínku v ruce ukázat…
Zambie, Mosambik, Zimbabwe – jsou v jižní části Afriky místa, odkud vyráží slavík tmavý. Nigérie, Benin, Togo, Pobřeží slonoviny a klidně i Burkina Faso – jsou zimovišti slavíka obecného, nacházející se zcela jinde a kontinentálně mělčeji.
Díky křídlům i mezigeneračně předávaným dědictvím každého z druhů dochází k situaci přechodného setkání na společném hnízdišti uprostřed polské roviny. Řeku Zambezi pro jednoho a Voltu druhého vystřídá na čas hnízdění, přepelichání, tučnění a nového odlétání, Prosna s Wartou. Hnědá slavičí křídla tak propojila směrem i k nám sobě vzdálené světy a my ocelovými i plastově průhlednými měřidly se těchto dotýkáme. A nejen to! Z měřicích přístrojů označených ptáků hodláme ony cesty zpátky stopovat.
Vítám stálé příznivce slavičí stránky, vítám i ty nové po
včerejšku. Pojďme se ještě ohlédnout za starým slavíkem, zaslouží si to.
Bylo před šestou odpolední a první lidé v háji dorazili k závoře. Na parkování všude místa, že lze vybírat. Měl jsem již ostříhané větve i uklizené odpadky kolem cesty z naší strany a zjištěné ptačí osazenstvo Slavičího háje, alespoň zčásti. Není slavíků tolik, co loni, začíná chybět druhá strana cesty, její lem mizí. Musí brzy už dorůst naše výsadby v sektoru předním i zadním, pak se počty opět navýší. Ale zpěv, který zněl od kraje hned vedle označníku, byl propracovaný, pěkný. Říkám hostům za vnějším okrajem cesty poodstoupeným, že půjde nejspíš o starého známého. A jeho chování během pokusů o odchycení to dokládalo. Když už se nechal přizvat blíž k síti, jak jsem ho chtěl obstoupit, couval zkušeně se mnou. Musí mě znát! Štěstí, že z druhé strany sítě v pokračování křovin chabě pozpěvoval jiný, který skončil ve sklopce. „Tak se slavíky splněno“ – říkám. A přeci jsme chtěli přelstít zpěváka v kraji a přesvědčit se, zda se mýlím či ne. Poté, co jsme si vyšli na chviličku jinam, se v síti při zemi chycený objevil. A kroužek, který nosí šest let, vše potvrdil. Slavík je místním a mnohé pamatuje.
Pak jsme od něho chytli a okroužkovali samičku, přišel večer, a když jsem se podíval na časomíru, zhrozil jsem se. Dávno jsme přetahovali! Vyřešil jsem zájem o slavičí knížku a pak milou sešlost rozpustil. Sám jsem znovu ještě prošel háj, od rybníčka přenádherně koncertovaly žáby, večer nebyl zvlášť studený, a když jsem se doma podíval na povětrnostní situaci ze záznamu ve snaze zjistit, jak to že nás nedostihly předpovídané lijáky, uviděl jsem, co se vlastně stalo. Zázrak. A přeci lidé přijíždějící na akci ze směru od Prahy říkali, že v Boleslavi lije pořádně. Do bousovské kotliny se déšť nedostal, jen pár kapek. Zvláštní kout – ten plácek pod Rachvaly. Je mrazovou kotlinou a trestal letos opravdu tvrdě. Pomrzlo všechno i rybízy. Stromy svůj čas zrání jen prolitují. A my s nimi v souhlasu.
Než se rozloučím na nějaký čas z výzkumných důvodů, vyhlašuji úkol pro chvíle laskavosti: Přemýšlejte nad věrným slavíkem, jak je to vůbec možné. I člověka, který se montuje do života, si v poklidu vyřeší a není mu tak velikým strašákem, aby se hnízdit nevracel. To je zjištění dobré.
Kdo sem přistoupíte, najdete dlužné údaje k jednomu ze tří chycených slavíků, k tomu vychytralému. Je to ještě lepší, než jsme čekali. Slavík s kroužkem PRAHA N 647424 byl označen v místě jako nejméně tříletý (M,+2K) 28.4.2013!
Kontrolován tam byl 21.5.2016; 29.4.2017; 24.6.2018.
Není lepšího potvrzení, proč má Slavičí háj existovat. Pro tyto jen těžko uvěřitelné zvířecí vlastence.
Děkuji všem za milou přítomnost a doufám, že jste nocí dojeli v poklidu. Přeji vlídný čas.
Ano, tak to mají slavíci z boleslavské periferie u výpadovky na Jičín. Letí sem z Afriky zažít unikum!
Nad korunami keřů řve pražská dálnice, a jak mi prozradil tamní poflaka, stejný kravál dělá i v noci. Změnilo se to, dva roky jsem tu pořádně nechytal a teď to nemůžu ustát. Ten hukot je strašidelný. A do toho slavíci! Je jich tu nejvíc, co kdy bylo, i na tomto vědeckém pohledu se shoduji s tím „Stínem viaduktu“. Dlouho nečeká – znám, jak to mají – a vypráví obhajovací verzi, proč tu je a co dělá, i když „dělá“ – je termín nejspíš už za hranicí vnímání. Alespoň má přehled o slavících. S polským druhem, který za průhledem přemostění vaří guláš, jsou o místě v obraze. Jde se mnou k síti a sleduje, jak se kroužkuje. Musím ho ale opustit, podobná setkání musí být vždycky co nejkratší. Mají podobní ultravysokou přilnavost.
Kravál od provozu hlavně nahoře – ale i dole na kruháči, je obrovský, neslýchaný. Přeskakuji vysypanou pokladničku, musím dát pozor na jehly mnohde, abych je při kladení sklopky netrefil motyčkou, hlavu pěchuje přemýšlení o tomto obraze. Super-bohaté město se bezostyšně dál a dál zahryzává do kvalitní nivy poříčí, zpod nohou vzlétá dvojice koroptví. Už to začíná! Příměstský zookoutek vytahuje svá esa! Zajíce musím rozplašit, aby mi nezcuchali síť, srnčí pobytové stopy jsou na každém třetím kroku. Lidské na čtvrtém. Myslím na informátora jak říkal, že tady je nejvíc skvělých kartónů na paletě – ano, papír zahřeje dokonale. A nejen papír, odér z lihovin s jejich obaly je všudypřítomný. Prazvláštní svět lidí, kteří by styl svůj rozhodně neměnili. Poptávka po práci s přemlouváním, visí tu na každém kandelábru. Však ona figura hned o tom vypráví – jak by se dalo… Mluví pak o důchodu souputníka, o jeho výši i o pohodě.
Děkuji slavíkům i za tuto příležitost, jinak bych sem nikdy nevlezl, jako sem nechodí nikdo. Ten svět je neskutečný! Mám ale problém, který nebýval. Nepůjde přejít pod mostem na druhou stranu s tyčemi a sítí. Provoz je nepřetržitý. Lezu paradoxně nahoru na dálnici a za svodidlem v pohodě překonávám barevnou řvoucí dvojnit. Schytávám i tady co jde a nesu k autu na parkoviště, pár metrů odtud. Ještě sem ptáky budu muset zanést, aby nepřelétali silnici nerozkoukaní.
A druhý malér na světě – slavík zpívá hned u auta vedle supermarketu, v kultivaru pámelníku. Tady nepůjde jinak, než sklopkou. Cestičkou vyšlapanou od těch, co by už jinam nedoběhli, vlézám opatrně za keř. Kopu a líčím. Když pak jdu na kontrolu a nad chyceným ryšavkou se zdržuji pár minut, setkávám situaci z gruntu nepříjemnou. Řidič dodávky zkasaně rozkročený na líci keře a oba to zříme v poslední chvíli. Já v ruce slavíka a síťovou sklopku, kývám – jako, že „dobrý“ – a padám k autu.
Rozhlas nad hlavou poptává k tvrdému alkoholu zodpovědnou osobu, a pak ji volá k pokladně. V boji o prémie. Ne, tady dneska už končím! Tohle je káva silná fakt sakramentsky! Nekončím ale docela, protože o kus dál totiž zpívají další…
Slavík v letošním pořadníku číslo 118 je ptákem, který opět nečekaně narušil poklidné chytání samců.
V podregionu Bakovsko na lokalitě Horka jsem nebyl patnáct let. Myslím si, že tam už slavíci nebudou, prostředí zestárlo a prosvětlilo. Mezi slivoněmi samá tráva a to je zle. A přeci mne to tam vytáhlo, a přeci v kraji křovin jeden zareagoval. Volil jsem síť. Chování měl divné, ale nakonec se povedlo. Divit jsem se nestačil, měl kroužek. Co na mne vzkřikl doma archív, nečekal jsem. Tento slavík je dalším kamínkem do mozaiky poznávání letního tahu a předodletové potulky mladých!
O prázdninách roku 2016 se podařilo zjistit, jak slavíky v noci, a zejména po ní, nachytat. Vzniklo na Žehuni a odzkoušelo doma ve Slavičím háji.
27. srpna toho léta jsem měl šťastnou ruku. Pták na fotce z těch časů je dnešním chyceným.
Najdu odpověď na to, co se děje na prázdninové obloze mezi slavíky. Dovedu ta křídla roztřídit, dnešní výsledek je skvělý.
Zažil jsem situaci, která mne zkraje vylekala, a pak rozesmála. Dokopal jsem motyčkou zrcadlo a s nohama stále rozkročenýma jsem zaktivoval zvukovou podporu. Mazaný slavík patřil k tichým, a než jsem odzkoušel dvakrát proklouznutí kolíčku nanečisto, s hlasitým frčením mi volně pátravě prolétl mezi nohama a sedl vedle k topolu. Nešlo uvěřit. Potřeboval jsem zmizet a tím ho vyplašil. Chytil se za chviličku. Klika asi byla, že jsem byl zeleně splývavý a statický v té chvíli. Přiletěl vyschlým příkopem a zabočil hned za hlasem v křoví. Moji přítomnost nijak neřešil.
Není to nebezpečné prohlásit a udělat to musím. Kde jinde a kdo jiný?
Na rozdíl od většiny motýlích druhů i hmyzu ostatního, na rozdíl od mnoha druhů ptačích slavíci přibývají. Kolik jich je po oblasti letos, to nikdy nebylo. Zkušenost samozřejmě nabádá držet se s podobnými verdikty v opatrnosti, mohou to být jen zdání, ale tady je nárůst přesvědčivý. Promítl se do něj loňský rok po Evropě. Slavíci v hnízdění uspěli. Sice je jasné, že mnozí nyní zpívající od kdejakého keříku ještě zmizí, ale vzestup je evidentní. Mrazy vadí bramborám, slavíkům ne, a jestli bude sucho a hic jako loni, může to vyjít znovu.
Jsem šťasten, že jsem se v profesi dočkal takového času. Je mimořádně působivé, jak moje krajina o těchto večerech klokotem bouří. Nikdy bych něco podobného nepředpověděl a i zpravodajové se činí. I oni žasnou, dokonce se slavík ozýval z Žehrovských lesů od Srbska! Samozřejmě nějaký „výletník“.
Dnes jsem jich pár přikroužkoval při služební cestě do Hradiště a bylo to záživné. Chytil jsem zpěváka přímo ve firmě a majitel pozval k mé demonstraci zaměstnance i hosty.
Myslím, že slavíci sleví a budou obsazovat plácky drobnější. Už včera jeden takový zpíval, a že jsem tam zaprovokovat zašel, bylo spíše dílem recese. Koukat a následně chytat jsem ani nestačil. To může být letos pod hvězdami nachytaných slavíků!
Myslím na slavíky každou chvíli, nejde to během jejich pobytu doma jinak. Téma mne zaměstnává možná až přespříliš, ale nebráním se. A mám i představy a sny. Jako loni, na konci léta, kdy jsem doslova trhákem proletěl prázdninami. Chytal a chytal zpod oblohy táhnoucí slavíky.
Táhnoucí? Je to opravdu tak?
Však ono se povede v nějakém výsledku a pokročím dál. Dozvím se, odkud pocházejí všichni ti mladí chytaní, ti zejména, protože jich je 95% z počtu celkového. Některá „nakročení“ už k dopátrání proběhla, ale klíčové přišlo včera. Slavík měl pořadí odchytového jara 103. Tolik jich bylo třeba chytit od příletu, abych krůček mohl provést. Tady ho vidíte.
Zpívá v podregionu Březensko, pod hrází rybníku Vražda.
Výsledek je nesmírně cenný a radost mám ještě teď. Okroužkován byl právě o nočním chytání 20. 7. 2018 na úpatí rohatských Hor mezi Bousovy jako jeden s desíti chycených. Jako první. Je krásné vědět, že peří přesně v tomto stavu jsem prohlížel a hledal v něm znaky loni v létě. Bylo takových slavíků dost a právě tento kapitál nabídl možnost, udělat druhý krok z jara, až ptáci přiletí. Pokusit se některého najít v oblasti, pokud to lze vůbec očekávat. Pokud nejsou zásadně přespolní, odkudsi z daleka. Vidíte – a někteří přinejmenším, zcela jistě nejsou.
Neskrývám, bylo by fajn mít takových alespoň pět, proto jsem s přáními doposud neskončil. Drze si ještě přeji.
Slyším tady doma od stolu, ale soudnost mne táhne do práce. Velký výměr času jsem věnoval přilétání slavíků a obsazování hnízdišť. Chytal, monitoroval, přijímal tipy od lidí – a zase chytal. Výsledkem je velmi solidní představa (konečně!) o zájmové oblasti posledních slavičích let. A výsledek? (Nekřičím jej, sděluji v tichosti jen vám, prověřeným): „Slavíků tady zřejmě nikdy tolik nebylo!“ A už bych si uměl i na důvod odpovědět – největší je ten, že loňský rok byl pro ně veliký.
Nenajdete tady příliš údajů o číslech, ale teď by jedno přijít mělo, abyste si dokázali představit, co výkon mimo zaměstnání včetně dotankovávání nádrže vynese. Po sečtení kontrolovaných a nově okroužkovaných je jich stovka. To je počet, který mi stačí pro vhled do několika dosud pozastřených oken. A konečně – i k tomu určovacímu taháku směrem k věku ptáků. Nevyšel vůbec špatně, i když výjimky samozřejmě jsou. Ptáci – rebelové, kteří chtějí prostě vyčnívat, vypadat jinak, „kazit“ cestičku za poznáním. Ještě bych měl pár míst tradičních, kde jsem z jara neuspěl, ale nyní dění změním. Přibržďuji a zbylá místa zkusím navštívit později jen příležitostně.
Včera jsem začínal na Bechovi (roky jsem tam nebyl) a potkal lidi ze sociální sítě, která nás propojuje. O čem tam píšu, zažili nyní na vlastní oči. První slavík od nich nad domem.
Další – dole, u vyschlého rybníčka.
A vzkazuji – zatím, co jste odešli do lesa, šel jsem chytit přeci jen i toho postranního. Sklopkou to bylo hned.
Ona návštěva z půlky představovala spolužačku, která seděla o jednu lavici bousovské školy dál. Kolik času uběhlo a potkáváme se trošičku jinde!
Odjíždím, a nad hlavou přelétá něco neskutečně krásného! Ve svatebním šatě samec pilicha. Tak to je údaj ve vztahu k datu výjimečný. Motal se nade mnou tak zvolna, že jsem viděl každou jeho tečku v peří a lapal po dechu nad krásou. Nejsem fotograf – a už vůbec ne pohotový, nenabídnu vám tedy nic. Ale na seznam jsem jej ohlásil, to ano.
Doznívá v hlavě setkání nad ptačím zpěvem z Obrub. Za dveřmi je terénní pobyt v Polsku. Peří se tedy určitě nevzdálím.
Umět tak dohlédnout příběhy peří. Tolik toho v nich čeká! Jako tento slavičí šat včera z pískovny.
Vyprávěl jsem lidem, co může být za tím, když slavíkovi peří schází, když o něj přišel. Že jeho ztráta je mnohdy to poslední, co může život zachránit. Že brzy doroste, a tak…
Tolik jsem viděl pochytaných slavíků a jeden nebyl stejný. Když už snad figurou, tak jistě ne osobností. Lidé mi z Bousova ohlašují slavíky, které jsem poslední návštěvou vůbec nenalákal! To je velmi vážné varování, ta místa jsou obsazena a já to potvrdit neumím. Musím se vrátit a daleko víc se z těch příležitostí ještě naučit. Nehnat se „za číslem“, snažit se pochopit právě ty „těžké“. Mám horší sluch a to je jedna z příčin, kolikrát se slavík ozve jen symbolicky, tiše a krátce. Oči jej na dálku mohou splést se samičkami rehků zahradních, tam třeba též opatrnosti.
Umět tak dohlédnout příběhy plácků. Jak všechno v nich začíná, i později končí. Mnohé už znám – slavičí pobyty u nás jsou krátce senzační.
Když jsem začínal s třemi páry tehdy u Továrenských nádrží, měl jsem čas v místech sedět a dívat se na tu rezatou televizi. Mám pocit, že právě tam zažehla jiskra obrovské závislosti, tam jsem se začal ve směru k ostatním zálibám poprvé ztrácet. Říkám si někdy – kolik toho asi tak o nich vím? Neměl bych přidat na učení? Brát si úkolů víc, když je v deskách z kabinetu předstupující kantor nabízí? Jsem pomalejší, vždycky jsem byl. Je v tom ale i rozměr užívání. Výhoda – nejspíše jediná, ale obří! Vidím to v kovárně, tam je to stejné. Někdy až k vynadání, jak třeba pohnout. Ne. Nechce se mi kafe do sebe jenom tak vylít, nechce se mi uši cpát do klapek, když kladivo třeba vést. A za to platím. Pak mi to chybí v terénu před lidmi i v ordinaci v budce v čase změřování. Kdy paní lékařka praví: „Právě ty slavíky, pane Kverku, Vy moc už neslyšíte…“. Oči mám ale ostré, zvláště na záblesk rezavé v jarním zelenání.
Proč jsem se tématu nevěnoval už dřív?! Byl bych v kolejišti o pěkných pár pražců dál!
Ještě bych měl asi přidat bonus, protože když vidím počasí teď, přijde vše vysoce podpůrné.
Neslyším už úplně nejlíp a tak mi lidé hlásí, co kde zpívá a já to pak uvádím. Jsou tam i tací, že když mi nevyjde přehrávka (nenahrála se) operativně sáhnou po mobilu. Jiní se táhnou celou cestu s tyčemi, jiný upeče koláč. Další zařídí snímkování a zbylí prima náladu. A pak tam jsou mladí pravidelníci, kteří již mají dílčí úkoly. Na fotce, kterou jsem vybral, vidíte svědomitého zapisovatele. To se to provází s takovou skvělou partou! A díl největší v podílu zásluh má Tom. Vyčaruje ptáky ze sítě, i kdyby je měl uprosit. A je to důležité. Bez ukázky kroužkování by byla vycházka třetinová. Lidé chtějí fotit, chtějí se dívat z blízka, děti chtějí opeřence pak vypouštět dle přísného návodu. Je to pro ně ohromná šance dotknout se divoké přírody organizovaně. S komentáři a doporučeními. Jsou to okamžiky, které hned tak nezapomenou. A ještě jednu věc bych zapomněl – kdo si z akce navíc odváží slavičí knížku, ať mu s ní je hezky. Jak její hrdina vypadá, viděli jste dnes na vlastní oči. Kolik lidí může po této republice říct, že se mohli dotknout pravého slavíka. Vám/nám to dnes vyšlo.
