Umět tak dohlédnout příběhy peří. Tolik toho v nich čeká! Jako tento slavičí šat včera z pískovny.
Vyprávěl jsem lidem, co může být za tím, když slavíkovi peří schází, když o něj přišel. Že jeho ztráta je mnohdy to poslední, co může život zachránit. Že brzy doroste, a tak…
Tolik jsem viděl pochytaných slavíků a jeden nebyl stejný. Když už snad figurou, tak jistě ne osobností. Lidé mi z Bousova ohlašují slavíky, které jsem poslední návštěvou vůbec nenalákal! To je velmi vážné varování, ta místa jsou obsazena a já to potvrdit neumím. Musím se vrátit a daleko víc se z těch příležitostí ještě naučit. Nehnat se „za číslem“, snažit se pochopit právě ty „těžké“. Mám horší sluch a to je jedna z příčin, kolikrát se slavík ozve jen symbolicky, tiše a krátce. Oči jej na dálku mohou splést se samičkami rehků zahradních, tam třeba též opatrnosti.
Umět tak dohlédnout příběhy plácků. Jak všechno v nich začíná, i později končí. Mnohé už znám – slavičí pobyty u nás jsou krátce senzační.
Když jsem začínal s třemi páry tehdy u Továrenských nádrží, měl jsem čas v místech sedět a dívat se na tu rezatou televizi. Mám pocit, že právě tam zažehla jiskra obrovské závislosti, tam jsem se začal ve směru k ostatním zálibám poprvé ztrácet. Říkám si někdy – kolik toho asi tak o nich vím? Neměl bych přidat na učení? Brát si úkolů víc, když je v deskách z kabinetu předstupující kantor nabízí? Jsem pomalejší, vždycky jsem byl. Je v tom ale i rozměr užívání. Výhoda – nejspíše jediná, ale obří! Vidím to v kovárně, tam je to stejné. Někdy až k vynadání, jak třeba pohnout. Ne. Nechce se mi kafe do sebe jenom tak vylít, nechce se mi uši cpát do klapek, když kladivo třeba vést. A za to platím. Pak mi to chybí v terénu před lidmi i v ordinaci v budce v čase změřování. Kdy paní lékařka praví: „Právě ty slavíky, pane Kverku, Vy moc už neslyšíte…“. Oči mám ale ostré, zvláště na záblesk rezavé v jarním zelenání.
Proč jsem se tématu nevěnoval už dřív?! Byl bych v kolejišti o pěkných pár pražců dál!
