Rubrika: Články

K půlce srpna už lze dohlédnout, a to je čas, kdy slavičí tah se zlomí. Ptáků bude míň, ale záhada za záhadou. A to opravdu baví. Kroužky dostávají jak ptáci mladí, tak už tu a tam také adulti. A tam je někdy rozhodnout, na hranici sil. Ano, stále jsou těžké okamžiky, i po tolika letech za kleštěmi. Zlobí hlavně slavíci tmaví.

No, a v těchto seskupeních najdeme i ptáky bez odvahy, všelijak hendikepované, drobné samičky zcela bez tuku. Tady je ráno u stolku opravdu zábavné i vyučující. I takovýto „materiál“ už v ruce kroužkovatele může končit, letos byla v tichosti ověřena poslední metoda schytávání a ta umí kotel Klenice v zónách doslechu vyčistit zcela.

Je povznesením, když z čekacího boxu vyjde ven slavík, a ten je nádherný. Starý zpěvák druhu L. luscinia. Kdoví odkud, a kdoví kolikrát už k jihu odtáhl. I v Polsku jsem o terénech takové občas potkával. Jsou „dlouzí a širocí“ v peří, velcí postavou. To jsou ti bájní „černí slavíci“ starých ptáčníků! Jenomže já je nikam nezavřu na zbytek života, hned si zas letí po svém. To je, alespoň pro mne, vrchol vrcholu celého kroužkování. Mít je přečtené a pod kontrolou volně na svobodě. Vím, že doletí dolů k řece Kongo. Vím, že přežijí a vrátí se hnízdit tam, kde jsou doma. Já, stojící při cestě jejich odvěkých putování, mohu do dění zasahovat. Být při tom, chcete-li. – Co při tom? Být v tom namočen!!

Dnes přiletěl podobný. Křídla mu teprve dorůstala, ale jak? Stylem, který jsem ještě nezažil. A nikoli vinou defektní události – souměrně a koordinovaně. Ale jak! Přitom letky ruční byly již hotovy beze stop.

Pak lovím dalšího – a on jím je adult obecný. Jak ti jsou po přehledech vzácní pro tento způsob kroužkování! Nepochybně samička. Tací jsou mimořádně klidní, jakoby věděli, že přijde za moment zase čas pro svobodu. Dívám se pokaždé za nimi, až kam vidím. Proto nemám rád „vypouštěcí okénka“ velkých akcí. Musím s každým v těch vteřinách zůstat co nejdýl. Kdybych si neměl to umění užívat, čas bych do něho neinvestoval.

Zvolínek na nízké vodě tohoto léta. I odtud už domácí slavíci odletěli.

Furt to lítá, pořád je na co se dívat v tom českém „slavičím rybníčku“. Pozor však na to! Tahové houpání na dosud úplně ne pochopených vlnách skončí. Jedné noci za půlkou měsíce bude prázdno. Budou pryč. Kde? Po cestě dál, na to už důkazy mám. Průlety pod Prahou, plzeňským krajem dolů k Všerubskému průsmyku, co k němu dobíhá Český les spolu se Šumavou. A vidím i dál! Kolem Alp obloukem dolů, tam kde mám přátele, co jsem je poznal kdysi ve Slavičím háji. Z kraje od Ženevy. Tudy to musí lítat opravdu po slavičím! A potom dál, i tam ještě z mé databáze vidím. Jen ale k hladině, pak dál už nic víc. Dál už si musím vymýšlet a odhlížet do databáze velké, která však chudá je málem jak moje. A to má hromadu roků náskok. Musíme pracovat. Musíme líčit a značkovat. Musíme se jich velice důrazně ptát. Ať o sobě vypráví, když po nás chtějí kopřivy na hnízdění.

Ze Slavičáku už jsou místní pryč, trčí tam jediná matka, která nástup přepeřování promeškala. Už ale také odstřihává metr. Po jedné noci příhodných podmínek i za ní zacvaknou dveře. Mezitím přes čihadlo o kousek dál putují jiní, spolu s hrstičkou slavíků tmavých. To tak je vždy.

Léto se vzbouřilo posmívání a tasí horka jemu příznačná. Už ale rosy a dne každé procitání cítit je po podzimu. To bez legrace. Vždyť tam každý den před ránem zapisuji.

Tak tedy pozor! Ještě v krajině přítomni jsou, ale nebudou. V, pro ně, typické nemluvnosti. Proletí potom pár temnějších od severu, a bude se moci zazvonit. Na přestávku.

Už nechytám, jak bývalo – po celý rok. Žiju specializací a ta mne za chvíli vysíleného odloží pro nepotřebu. Pak do všech vzpomínek soukromě naženu přemýšlení a ono zas brzy se jaro objeví.

(Obrázky pověsím snad jindy…)

Je to o každém chytacím létě podobné. Ponocujete a víte, že jednou, třeba už právě dnes, to přijde. Opeřená smršť! Nad Slavičím hájem muselo být nebe mohutně vibrující…

Je po půlnoci a stavím tradiční leč. Měsíc už včera spolykal tmu a dnes dílo dokončuje. Ale pozor! Znám stejné obrazy příhodnosti a nepřijde nic. Klíč k tomu nemám. Zatím úplně nevím. Pak čelovkou švenknu nad háj a vidím předmět slavičího typu přeletu. Poznám to už za ty roky. „Ty vo*e, voni jsou už tady!“ Upozorňuji sám sebe familiárně. Hůř slyším, to je problém, jinak bych je už prve „načetl“ nad parkem. Že to bude lítat, napovídají už přísně noční rákosníci v lajně. Po začátku nebývají. Měsíc dál couvá z kola pryč, je teplo a mám pocit, že bude i horko, pepřené dusnem. Namísto kosy po ránu. Centrální vrba je po kratičkých úderech nedávna zmrzačená. Působí bolestivě. Ale stojí a pamatuje. Nalákaní slavíci často sedají právě do ní, než s nimi o pološeru zacloumá zvědavost. Jiní sedají do bochníků, těch klasických, co bývají po rákosinách. Sázel jsem je tehdy cíleně a ony už oplácejí. Netopýři vyklidili prostor, ukáží se „na otočku“ jenom tak pro zákusek až zase ráno. Jsou to naštěstí drobnější druhy, koušou ale neničí. Občas některého s mizerným radarem musím vytahovat. O pravé noci ale ne, to tu nejsou.

Pak je pauza na oběhnutí čihadla a urovnání kapes v jeden směr. Aby chytaly líp. A pak už jsem na plácku pod jabloní u paty hlavní linie, a tady budu stát do servání opony. Hvězdy losují, která z oblohy vypadne spát, než měsíc dokráčí s ránem nad fabriku.

Pak to začalo.. Za jezírkem se prohnula jediná „pěvčí“ síť co stavím kvůli cvrčilkám, abych alespoň nějakou měl. A už klopím chodníčkem zatáčku zjistit podstatu. Mohutná slípka zelenonohá míří kapsou ku tyči, kam spěchám i já. Naštěstí jsme se potkali a už hledám největší boxík, co mám. Mezitím kapsy tančí daleko elegantněji a já je probírám. „Třicítková“ noc je tady znovu, dvě za sebou. Jenomže tahle nese slavičí směs první třídy! Zastoupeni jsou běžní slavíci rezaví – mladí, jeden starý i mladí slavíci tmaví a nádherný exot, který má od obou po díle. Mohutný- tak jak je znám. Po matce působí velmi tmavě, kdyby tak člověk mohl strčit nos do jejich lokalit. To by bylo něco! Vidět to tam mixovat. A vyvádět. A odlétat NĚKAM. Kdo ví kam, kdy oba druhy mají zimoviště úplně jinde. Tohleto neomrzí ani starého nadšence jako jsem já. Člověk je po akci udýchaný, hlava v euforii odlétla s posledním z nich, dívám se po větvích, jak se znovu už usmívají. Však ony moc dobře ví..

Opět šla přes kotel hromada velkých rákosníků „arundinaceů“. To je taky materiál v ruce! Mám pocit, že podobná místa, jako je tady v parku pod soutokem svodnice s pásem rákosinky, natáhnou za tahů ptactva opravdu dost. Víc než rybník. Mám po velkých třtinách odchytáno, vím, co píšu.

A sletují se stehlíci! Přes den sedají na pcháče, aby je zhoupli k zemi a dobyli nazrálých semeníků. Každý rok stejně. Kmitání pozlacenými křídly ve skupině těsně nad kytkami, než udrží pořádně balanc. Někde ještě rodiče dokrmují omladinu, co do luk vzali s sebou. Je to prostě do poslední letní vteřiny na hodně těžký obdiv.

Už bylo ráno po schytu, ptáci zas volní, bužírky po kroužcích holé a najednou se ozval podzim. Fouklo od severu a já jej rozpoznal. Ono to přijde, ptáci už odlétají. Za noci byl silný tah rákosníků velkých, ale ono létalo mnohé. Opět se chytla pěnice vlašská, mám to vždy za svátek. Chytají se krutihlavové a hlavně ťuhýci. A taky se rozběhl tah pěnic slavíkových, když jsou v sadech plody, jsou i pěnice. Převládají u nich staří ptáci – rodiče. Vážím si budníčků, s kolegy se neshodnu – tvrdím, že jich je málo. Vím, že na budníčka menšího je ještě brzy, ale budníček větší už má letět. Je to ukázkový dálkař. Chytají se cvrčilky. Ne nijak výrazně, ale jsou. Po pauze letí už zase slavíci tmaví.

Noc byla báječná, bez rosy, o suchých sítích. Není pak takový fofr. Večer se linula oslava od nedaleké neckyády, ze závodiště zas komentovaný program. Z háje slavíci. A do toho příjemné teplo, jak na jihu.

Housenka lišaje mi sežrala listí z vrbičky, z výsadby podél potoka. Kdepak, prostředí je plné záhad.

Budík mne pobízí ven, ráno se v hloubce teprve chystá. Jestli se mám něčemu naučit ze slavičího odlétání, nemůžu vyspávat. Navíc – to napětí je velice zábavné a letní rozednívání si jsou podobná snad jen v tom, že výsledkem stojí mladičký den.

Letí opeřený předmět, síti se vyhýbá – kos to nebyl, na něj je to časné. Je totiž stále jen pološero. – A už se vrací! Ano, takhle se chovají vodní ptáci okolo pobídky v slavičích notách. Sítě jsou přesně na ně – ok větších, kapes mocných. Jdu pro něj a vím už, kým je. Tady obrázek.

Pak už je světlo, ale jen čerstvě rozprostřené. Na východě polovysoko zmizela zlatá průvodkyně, a na zadní tyči linie je v kapse objekt, který nemám úplně nakoukaný. Občas ale přiletí, když si cestu krátí loukou. Je samičkou a putuje k moři. Tedy další obrázek.

Pod poutky čekacích boxů plynou slavičí slova. Domlouvají se na hrušni mezi sebou. Pak tam je hlas, který nepatří slavíku obecnému a od té chvilky se těším. Bude-li tmavý, bude zas milo. No, ale není, i když milo se přeci jen dostavilo. V ruce mám (letos prvního) potomka rozdílných rodičů. Ovšem, z křížení až zpětného. Jistě, že člověk nepozná na sto procent, že verdikt sedí natvrdo. Bez laboratoře jsme v háji. Ale do určité míry se s obrazem před očima a zkušenostmi z let předešlých čarovat dá. Mám na tyto „vychýlence“ sehraný postup výslechu. A znovu říkám – jsou nádherní, každý jeden z nich!

A k okroužkování se dostavil konečně první dospělý slavík. Kalendářní číslo už na ně je.

Mám to tak každý rok, kdy tam prostě musím být. Odchyty slavíků už spotřebovávají v našem parku všechen noční čas, už dílem i denní. Je co obdivovat. Ptáci ze všech koutů poletují i letí. Teď spíše už letí. Proletují, chcete-li. U slavíků by to byl vele-svátek, ale třeba u takového rákosníka obecného – ti kroužky nosí. Předevčírem jsem z hliníku jistého vyčetl: SEO BIRDLIFE SPAIN. Až sem návratky dorazí, bude to zajímavé uvažování. Zrovna toto jsou badatelé, které sleduji v prostoru internetu. Jsou aktivní. Vždycky přemýšlím a porovnávám, co třeba dělám jinak, přeci jen – styl mnohých nás letitých je spíše z NDR. Neshazuji jej, jsem tak spokojen. Náměry by ve výsledku měly být v zákrytech.

Sektor pelichaniště v Slavičím háji píše mladou historii. A úspěšně. Využíván je naplno, dokonce se chytil slavík mně neznámý! Plně v procesu. Hned za maringotkou.

A jeden průšvih závěrem: zatím opravdu jsou louky bez vyhlíženého modráska. Jak to tak je, nechápu. Pořád se budeme učit, já připraven jsem. Už zvonilo. K těm nocím z nadpisu víc tedy až někdy jindy.

V mém pronásledování slavičích záhad před odletem jsou i situace, kdy by se hodila ve výsledku nula. Nula, potvrzující hypotézu. A to se včera před setměním málem povedlo. Do výjimky spadli dva slavíci, projektem již podchycení, čili – výsledek neohrožující. Mělo jít záměrem o nové ptáky. Úkoly jsou přede mne výzkumem kladeny atraktivně. Nemůžu si na nudu stěžovat.

Sleduji-li vývoj odlétání takových let v řadě, lze už místy souvislosti málem ukovat. I scénář časové osy. Až mne přitom děsí, v jakých chybách jsme prve pracovali. Třeba na horách…

K dnešní noci po pauze lze prohlásit: Byla jednou z velice obyčejných. I proto, že ostatních ptáků bylo pod průměrem podobně. Čekal jsem opak. Chřástalí klícka, alespoň ona předvedla, že vymyšleno kdysi předchůdci bylo zařízení dobře. Je spolehlivé. Mladý chřástal vodní přišel, aby označen za chvilku odletěl na druhý konec parku. Postavil jsem jej do louky a čekal, co se za těch několik týdnů života stačil naučit. K cestě na západ to stačí. Odlet byl pohotový, promyšlený.

Konečně máme vodu všude, stojí ve sníženinách i v louce. Je to příjemný pohled pro začátek srpna. Švestky modrají, na větvích těžknou. Bude k nim příznivý rok. Dnešní noc má být přes kopírák, zvědav jsem, zda i záchyt bude takový.

Že knihy a články odborné už všechno napsaly?

Tak jsme se po ránu zasmáli ze široka a můžeme vstávat! Slavičí migrace je dění neprobádané a čím víc se člověk jím zaobírá, tím více žasne. Například konec světlé fáze dne v čase jejich odlétání – ono, pokud tam člověk není s křídly natřenými rezavě a oplácaný tukem na cestu přímo mezi nimi, zjistit všechno nemůže. Ale indicie, co z dění vypadnou – to je radost. Cesta to určitě bude dál dlouhá.

Pršelo a noc byla k nechytání. Tak jsem ji nechytal. A je tu hned další otázka. V čase, který je pro odlety klíčový a vrcholí v něm vmícháno i poletování – jak vypadá taková pauza? Děje se, nebo ptáci prostě pokračují? Na každý pád déšť nasype do prostředí novou úživnost. Už bylo vše vypražené a zrovna pro slavíky výrazně „natěsno“. Chytali se ráno s běháky zatvrdlého bláta od běhání ve vysychajícím kanále. Měl jsem co čistit, pokračovat je tak dál nechat nemohu.

A chytil se kontrolou slavík tmavý, mnou předešle okroužkovaný. To už příliš nepřekvapí, prostě „dal pauzu“. Za takových situací pečlivě vážím a sleduji případné změny tukových zásob. Krom dokladu o prodlení toho asi víc ze setkání nevyždímám.

Závěrem bych rád připsal, že ne vše jde hladce. Jako v životě. Scházejí zatím vzácní modrásci, vůbec je nenacházím a kominíčky už kvetou. Mám nastudováno, že rodit se mohou v cyklech, ovšem už teď je jasné, že populace bude okrajová až slabá. Tolik jsem se těšil. Ještě však louky neprohrály. Ještě se derou ze země kytky další – a kdo ví – možná, že někde od mraveniště nějaký motýl vyleze křídla pro život vypnout. Na každý pád znovu navštívím zaniklou lokalitu „Matice“. Jako loni. A budu pozorný. Jen co se navrátí prohřátý čas.

Člověk si může přát, může oblohu proklínat, nic se nezmění. Oproti předpovědi začalo pršet dřív, už když se den stavěl na nohy. Práce bylo kolem pytlíků dost a ještě že „kancl“ má střechu. Malou, ale statečnou. Do maringotky to je odtud přes celý park, musí stačit přístřešek kousek od linií. Tam jsem sběr kroužkoval.

Vždycky se něco stane. Vzpomínám, jak přiletěl přes jezírko předloni po noci jediný rákosník obecný a měl kroužek centrály San Sebastian. Dnes vletěl do sítě před deštěm jediný a měl kroužek, co nešel pořádně ani přečíst. Oči to v pološeru vzdaly, ve světle čelovky se zas všechno lesklo, lupa se nadřela jako mezek, až všechno vyřešil obrácený dalekohled. Samička rákosníka obecného letěla z Belgie a protože určení druhu pro kvalitní znaky nebylo složité, divit se můžeme nad směrem cesty. Anebo to je jinak? Rákosník, kdesi odtud, letí tak vysoký oblouk k Gibraltaru, že vymete Belgii v tahu západním?

Začínají se ukazovat v rákosní síti modráčci, rákosník velký – ten už má roz-taženo. Ti se chytají pravidelně.

Letošní sezóna je trochu zlobivější, ptáci budou mít pro tah méně optimálních nocí. Jak to bude vypadat v praxi, uvidíme už brzy.

To nám to odsýpá, co? Červenec v háji. Jaký vlastně byl dobíhající měsíc ve Slavičím háji? Báječný.

Víte, nejde ani tak o čísla schytaného, jde o prožité. Vidět, poznat, i si zakroužkovat – to jistě.

Začal průtah slavíků tmavých, dejte pozor. Znát tak jejich původ. To bych chtěl darem. Až jednou mi dojdou myšlenky, budu už jen hádat. Kdybych měl tipnout původ těchto nádherných slavíků, bude od Dánska přes Německo po Švédsko. Teď ještě, kdyby se více kroužkovali, to by byla věc. Je to vždycky pralinka, mít tohle v síti. Je to opravdu jiný pták. S osobitou komunikací – ano, hlas je jiný. Jak čeká v pytlíku, poznáte ho předem.

Rákosí se dnes rozjelo fest. To je klasika, proto většina akcí velkoodchytových kotví právě v tomto časovém výměru. Teď to lítá. Ani ty hvězdy vypisovat nebudu, však ona se některá ozve později na kartě. Sázím opět na velkého rákosníka, to je favorit. Ty po Evropě chytat umí, hlavně „dole“ u Jadranu. A tenhle pták opravdu umí letět. Však taky vlastní dispozice. Stejně je skvostné, jak rákosí umí něco podobného zrodit, jako je rákosník velký. Když jej necháváte odletět, teprve vidíte, kým je. Znám je z horských sedel za nocí na přeletu. Plave podobně jako slavík, ale rozpoznat to od sebe jde.

Ještě sem pak dám alespoň toho slavíka, až bude chvíle.