Budík mne pobízí ven, ráno se v hloubce teprve chystá. Jestli se mám něčemu naučit ze slavičího odlétání, nemůžu vyspávat. Navíc – to napětí je velice zábavné a letní rozednívání si jsou podobná snad jen v tom, že výsledkem stojí mladičký den.
Letí opeřený předmět, síti se vyhýbá – kos to nebyl, na něj je to časné. Je totiž stále jen pološero. – A už se vrací! Ano, takhle se chovají vodní ptáci okolo pobídky v slavičích notách. Sítě jsou přesně na ně – ok větších, kapes mocných. Jdu pro něj a vím už, kým je. Tady obrázek.
Pak už je světlo, ale jen čerstvě rozprostřené. Na východě polovysoko zmizela zlatá průvodkyně, a na zadní tyči linie je v kapse objekt, který nemám úplně nakoukaný. Občas ale přiletí, když si cestu krátí loukou. Je samičkou a putuje k moři. Tedy další obrázek.
Pod poutky čekacích boxů plynou slavičí slova. Domlouvají se na hrušni mezi sebou. Pak tam je hlas, který nepatří slavíku obecnému a od té chvilky se těším. Bude-li tmavý, bude zas milo. No, ale není, i když milo se přeci jen dostavilo. V ruce mám (letos prvního) potomka rozdílných rodičů. Ovšem, z křížení až zpětného. Jistě, že člověk nepozná na sto procent, že verdikt sedí natvrdo. Bez laboratoře jsme v háji. Ale do určité míry se s obrazem před očima a zkušenostmi z let předešlých čarovat dá. Mám na tyto „vychýlence“ sehraný postup výslechu. A znovu říkám – jsou nádherní, každý jeden z nich!
A k okroužkování se dostavil konečně první dospělý slavík. Kalendářní číslo už na ně je.
