Pod vrcholem

Žádné komentáře u textu s názvem Pod vrcholem

Tak je to tady! Dlouhá světlá fáze dne už nikdy letos nebude delší. Nemá cenu bědovat, nikdo s tím nic nesvede. Pojďme pod větve. Pojďme si říct aktuálně ze života mistra pěvce slavíka.

Začalo pelichání. Proces, ke kterému jsou vyzýváni všichni kroužkovatelé, aby jej obsáhli pro svoji praxi v terénu. Jde o jeden z nejupřímnějších záchytných bodů pro chvíle determinace a nutno stále ještě poznamenávat, nezaběhlý dost. Našprtat se to nedá, musí se nakoukat. To čtení je ovšem vzrušující a člověk se na každou novou příležitost těší. Může pokročit dál, může si přijít jistějším.

Pelichacích modelů je několik, slavíci drží ten z jednodušších – ovšem, vyžaduje to od těla velice kvalitní peří. Uvažte, že teď převléknou obrys na cestu za sluncem a v stejném se vrátí. Co vrátí?! Ten samý jim poslouží k jarnímu okouzlování i rozmnožení. A kruh se uzavřel. Jsme zase za půlkou června, před slunovratem.

A nejde jen o stav opeření, který vidíme v ruce, jde rovněž o chování, které proces provází. Tam se od odložení zpěvníku začne dít tolik věcí, že bychom tu seděli do večera. A pak? Slyšíme neslyšné zavření dveří a kout kousek od Klenice bude zas sám. Pro čekání. Proti kterému stojí pokračující život aktéra kdesi na cestě – tam, kam nevidíme. Jen značná náhoda a proinvestované kroužkování může umožnit hrstku poznatků navíc. Ten moment má podobu houbařova okouzlení, kdy pro hřiby nemá košík kam postavit. Zahradníkovo spokojené zapráskání knírem, když ředkvičky v hlíně nabobtnaly, že nejdou kale vytáhnout. Slídíte v souřadnicích místa ohlášeného odečtu kroužku a hlava se těší na chvíle příští. Bude se přemýšlet po novotě, s dalším překonaným zámkem. Nádherný stav vzácnosti šafránu (míněno u slavíků). A přeci už zvýšené počty muzeem podchycených jedinců tu a tam něco poodkryly. Jdu za nimi cestou z náročných, kdybych si vybral čápy, věděl bych o mnoho víc. Jsem ale šťastný za to, v čem jsem. – Já vím, ještě neodlétli, ale až v dubnu přiletí…

O druhém poslání Slavičího háje

Žádné komentáře u textu s názvem O druhém poslání Slavičího háje

Zkraje projevu bych rád upozornil na zmatek, který v ptačím světě probíhá. Vezměte – kukačky v parku dřou, vydělávají na dovolenou, kterou nastoupí co nevidět, na straně druhé včera ještě travinami migrovala křepelka. V směru opačném. Bez ohledu na tyto události vrcholí přípravy na letní ponocování s kleštěmi. Koridory vysečeny do hladka, tyče nachystány, léto se blíží.

Ano, zatímco na straně jedné je prostředí stále hnízdištěm, a ještě dost dlouho bude, na straně druhé se chystá kroužkovací punkt. Křoviny nemají být jen spleť větví, slavík má rád táhlé prostupy, nejlépe bez trávy, aby mohl letět co nejníže při zemi. To právě tvořím podél centrální osy. Nejde však o dálnici, kde vidět z jednoho konce na druhý, cestička se vlní v táhlých obloucích. A bochníky vrb čistím od vnitřních větví – výmladků. Je báječné uvnitř posedět a čekat, co přiletí. Nyní to jsou v tomto typu prostředí zejména rodinky místních(?) sýkor, je radost jejich úrodu pozorovat. A měli jsme noční návštěvu, tlupu divočáků. Myslím, že nejedno hnízdo bylo prozrazeno. Kachna u přepadu zcela jistě. Mají frňáky neskutečně schopné.

V nejnovější části hnízdí skřivan, tak se pcháč vyžínat musí opatrně. To je další obrovský malér směrem k přírodě. Seče by měly za sezónu proběhnout dvě dle nařízení, ale kde zůstala podpora zvířat?

Mladí slavíci už jsou pryč. Nebudou daleko, ale už je v rodišti nepotkávám. Však oni se ještě ukáží, až se za nocí vydají na křídla „zapisovat“. Přeživších několik procent třešňové úrody přilákalo dlasky. Každý rok stejné, i když pozor! Také u nás jeden pár hnízdí, nejsou tedy všichni přespolní. A pochopitelně se slétají špačci. Už se to okolím porozneslo.

Motýlí otazník věším v závěru. Také jste si všimli, jak z naší přírody zmizela babočka kopřivová? Motýl, kdysi jeden z nejběžnějších. Úplně se to otočilo. Široce kvetou keře ptačího zobu a hemží se babočkou bodlákovou, když paví oka vybírají oddychový čas. Babočka bodláková za mého mládí byla vzácnou. Záleží u ní, jak vyjdou dálkové přelety, je totiž tažná, přinejmenším větší část její populace. A abych byl ještě opatrnější – větší část populace ve zdejší výspě Polabí.

Dlouho se na něm neohřáli

Žádné komentáře u textu s názvem Dlouho se na něm neohřáli

Web ornitologických pozorování Avif přináší novinky z ptačího prostoru, viselo na něm i pozorování/poslech dvou slavičích kříženců. Už nevisí, bylo staženo. Pojďme se na věc podívat zde na blogu, kde je prostor posvítit zeširoka. A třeba sem i pozorovatel zabloudí a zážitek docení jako přeci jen obohacující.

Přesně vím, k čemu došlo a případ není prvním. I v poště o tomto čase taková pozorování od lidí bývají. Chybou zápisu je připisovat zjištěný zpěv hybridům. K uším zní netradiční zpěvník a pozorovatel neumí slyšené přiřadit slavíku tmavému, protože sloky představu nesplňují. Neumí ale hlas připsat ani slavíku obecnému, protože zpěv je určitě jiný, divný.

V Slavičím háji o tomto čase oba aktéři „od křižovatky“ prozpěvují tak, že by skončili v zápise podobně. A najdeme obdobné stavy i jinde po okolí. Slavíci přitvrdili a zkracují. Umně dovedou vylovit tvrdý tlukot z repertoáru slavíka tmavého a sdělení dokončit úsečnými výkřiky z veršů slavíka obecného. Tím, že prozpěvování postrádá úvod (krešendo), zpěv působí velice nečekaně. Vůbec se neztotožňuje se slokami jarních koncertů. Proč tomu je právě takto, zatím nevím. Vždyť jde o vzácnou příležitost k mladým, zaslechnout druhovou píseň. V minulosti se toto podletní prozpěvování připisovalo nehnízdícím ptákům. Je to zjednodušující a ve většině případů nepravdivé. Už proto, že nehnízdící samci začínají pelichat brzy a k zpěvu není důvod. Zpívají tak především „spokojení otcové“ od čerstvě rozpadlých rodin. Důvodem zpěvu o tomto čase může být i průběžné obhajování teritoria, nyní potřebného k uživení aktéra.

Popsaný stav ovšem nepotrvá dlouho. Hlasové aktivity utichnou a s kalendářním létem už o slavících nikdo neuslyší. Projdou poslední fází pobytu doma, přípravami na odlet. Přijde mi skvělé, že mezidruhově každý odletí jinam. Jako dva známí rákosníci, kteří to mají taky tak. Žasnout tedy můžeme nad fyzickou výbavou absolventů a uvědomovat si, že rozdíl ve výměru zmíněných cest je značný. A že příroda i tady ve své otlučené moudrosti na podobné potřeby pamatuje.

Domovenka: Slavičí háj u Dolního Bousova

Žádné komentáře u textu s názvem Domovenka: Slavičí háj u Dolního Bousova

Tak, toto jsou reprezentanti našeho parku. Vylétli do světa, protože mohli. Nikdo jim na cestě nepřekážel a může startovat veledůležité osamostatňování.

Kotlina Klenice jim za dva týdny bude malá. Budou ji znát a budou chtít víc. Najednou se ocitnou jinde a budou připisovat. A pak vylétnou do tmy a všechno nanovo. Přeletovat, přistávat, vzlétat a pamatovat. Když budou mít štěstí, dočkají se prvního odlétání. A pak budou v něm. Já na ně vím, že uspět umí, že podle kroužků se k oblasti vrátit dovedou. Ti, kteří přesídlili – a může takových být – o těch nic nevím a zde leží slabé místo výzkumu. Já s tím ale nikam nepohnu, i kdybych se sebevíc snažil.

Nyní je doba kvapu. Dívejte se, co všechno v přírodě spěchá. V parku se mění skladby motýlů jak na běžícím páse. Už se objevil rudý přástevník starčkový a jejich květy ještě zdaleka ne. Létají modrásci v mnoha druzích, ovšem tam to snadné bez chytání není. Jsou složití na určování.

Kukačka má teď práce nad hlavu. Však taky brzy odletí přes moře pryč. Z tažných ptáků je první, tak si to pamatujte. Objevili to v Anglii a ověřují dodnes. Podobné výsledky jsou poměrné, třeba o tom vědět. Ne všechny zmizí, ne všechno platí bezezbytku. Velice pozdě odlétají kukačky letos narozené, z pozdějších podstrčení. Zda i takové uspějí, zatím se pořádně neví. My jsme v parku rádi, na rozdíl od ptáků, že se k nám vrací. Je to k průchozím lidem romantické, když se ozývá. Jako z pohádky.

Zrají višně. Jeden strom je pro ptáky, druhý pro nás. Zda se to dodrží, nevíme, jedny vyšly letos úplně prvně. Taktéž plánujeme zelený pás severní klikaté hranice, keře vřadíme zas trochu jiné. Zkrátka nepřijdou ani černé bezy, těch třeba dost. A taky řešetlák. Viděl jsem pod městem u Jizery slavíky za letního žáru, když mohutný keř dozrál, jak značnou k němu drželi pozornost. Ten musíme určitě mít.

Červen je měsícem milionů nových životů. Kdo je za vycházek v krajině citlivější, energii nepřekročí. Neopakovatelnost každého jednoho z měsíců v cyklu roku – toť přeci k člověku galerie neskutečna! Kdo můžete, choďte se dívat. Lepšího na planetě jen sotva pohledat.

Nádherný čas

Žádné komentáře u textu s názvem Nádherný čas

Komu by se to nelíbilo? Červen dál ještě statečně natahuje krok, je nádherný čas. Poutavě pro-přírodní.

Abychom neztratili kontakt s realitou, pojďme do slavičích míst. Tam to už ovšem pozorovatel bude mít těžší, mnohde se čerstvě mlčí. Pod tímto závojem se vždycky děly věci, dobře to vím. Zkraje jsem rady si nevěděl a „nalítával“ co chvíli. Že jako: „Už tu nic není. Něco je třeba sežralo, nebo omezením hnízdního prostoru od ženců kopřiv pro drůbež odletěli, a tak… Protože jsme neměli techniku a oči na ptačí mazanost nestačily. Dnes vím, že se po hnízdištích dost často dějí věci podivné. Z doprovázení mladých za okraj domova se nejeden rodič už nevrátí nazpět – a ten, který zůstal, se rutinně propadl do země. Podtrženo sečteno – nádherný prostor pro badatele. Každý utržený poznatek hřeje v kapse, než si jej hlava vyžádá k uskladnění, kdy ani srdce neostrouhá. Do toho pere sluníčko a den láká, k hledání delší. Kšiltovka by šla ždímat, klíšťata po plášti nohavic putují výš. Louky jsou sečeny, seno voní jak dokáže, stoupáme sedící v povozu na vrcholek. Tak, ještě chvíli…

A kvetou orchideje.

Mohylu nad Dobrou Vodou obcházím podruhé za slavíkem, a taky sednout si na onu chytrou lavičku s poledníkem. To může vymyslet jen opravdový vlastenec! Kdo má krajinu rád jako já. Rozhlížet se po ní, jak je vystrojena k svátku podletí, než se zas všechno obrátí. Sedím a přemýšlím, jak to ti slavíci vymysleli pro dny stále delší. I ti pomalejší všechno stíhají. A domovina pomáhá. Hnízděním, která započala v opoždění, ta jsou k nám nejzáhadnější. Pořádná podkřovní bitka o takovou mladičkou dámu, co mapa ji v návratu haprovala a dobloudila nedávno. „Lýtka sic pořádně zapálená“, ale lehké to zrovna mít nebude.

Chodím do krajiny a hlavě nad slavíky dávám pořádně zabrat. Tajemství tvrdá jak pecka achátu, jak pazourek v hlíze, neznámou rukou pradávno oštípaný. Pak tedy jádro. Kdy leží si v krajině na zádech hroudy a mumlá: „Všimneš si mne už konečně k doučení? Abys o prostředí věděl zas víc?“ Ba, že si všimnu.

Pojďme ještě k jedné z těch miniatur současné galerie. Žluvy – a ptáčnice. Toť masakr barev! Droubounké třešně se třpytí pod listy a zlatí ptáci tropů je z vršků stromových habitů moc dobře vidí. Slevují, sletují brát, a větve krvácí. U stolu, kterému potřebujeme my – málem vševědoucí – dál a o mnoho pečlivěji porozumět.

Křoviny skrývají vyvádění

Žádné komentáře u textu s názvem Křoviny skrývají vyvádění

Pořád dokola, každý rok stejné. Jak kvetou jasmíny, rodiny slavíků čeká rozpad.

Pak přijde krátká doba, o které ještě moc nevíme, a pak se mladí objeví za tmy ve vzduchu. Už to tak dlouho zas trvat nebude, první dekáda června se poroučí z kalendáře.

Jsou mezi hnízděními značné rozdíly, na vině jsou ztráty prvních pokusů divokým sečením kdečeho. „Štěstí“ mají tací, co přijdou o hnízdo ve stavu snůšky. Zahnízdí znovu. Těm, kterým v hnízdě rozmixovali mladé, tam už se hnízdit nebude. A příležitost je pryč. Jedná se o záležitost posledních tří let, předtím to tak šílené nebylo. Česko zcela zpitomělo.

Podívejte se znovu na slavíka juniora a zeptejte se sami sebe nad displejem: „Není jich škoda?“

Ještě jsem se vrátil, než odkvete, ke květině s vůní citrónu. V okraji lesa má místo spolehlivé, tu snad nepodetnou. Stál jsem tam dlouho, utrácel čas a nelitoval. Je mi náplastí na bolavé myšlenky letošní cesty po slavících.

Taky jsem koukal do řeky. To místo pod „městem pleteného orobince“ mám rád. Řeka se tam ohýbá a ve vírech líně odplouvá. Je tam lavička a když není hladina podkalená jako dnes, lidé se přichází smáčet. Já tam mívám kuriózní úkol – přilákat slavíka přes řeku k dvojici vrb hrubých kmenů. Vyšlo to i letos a je to zábavné. Lidé mne znají z dopisování do tamního zpravodaje a já je teď tímto dnes podruhé zdravím. U Jizery je pokaždé poutavě. Nadměrně živý obraz se očím nabízí, řeka je svá.

Kraj vynikajících zpěváků

Žádné komentáře u textu s názvem Kraj vynikajících zpěváků

Mezi Lhoticemi a Dobrou Vodou – tam, kde se rozlévá přeúchvatná vůně třemdavy bílé v tónech limetky; kde sosáky květů balamutí průhledná křídla bezpáteřních letuschopných – tam se navrací slavíci básníka Brože. A vždycky jde o sázku na jistotu. I v čase podletí zní noty čistě, tvořivě, jako by je nachystal starý pan učitel sám. Už to však možné není. Ale slavíci mnohohlasí se soustředí právě tady, v severozápadní části studijního obvodu.

Přijel jsem v povětří, vířeném bouřkou nad Chlumem, ale stihl jsem to. Slyšet, zažít, pochytat, vyfotit a vypadnout pryč. Až doma u kafe jsem pochopil, že útěk byl chybou. Mraky už tradičně vystrkala proti proudu ven z krajiny řeka Keltů a podvečerní slunce se nad terénní panikou zšedlého starce usmívalo. Nic nenadělám, ještě se jednou vrátím. K lavičce s místním poledníkem, který ji půlí. Kam doběhla cesta přes Horku od Hradiště. A staré lípy, pozorující čas. Od špagátové houpačky pod větví, s výhledem na ráj český.

Dávno se ví, že oblastně zpěvy od slavíků vypadají různě. To se dočteme už ze starých knih. Tady se rozpoznané pro místa „Od Humprechtu k Jizeře“ zrealizovalo. U nás v parku – docela bída, tady – veledílo! Je nádherné vycházet za slavíky v jejich čase. Kam všude mne za sebou vtáhli. Na třemdavu jsem zíral jako na zjevení, dosud nikdy jsem ji v kraji neviděl. Ani na této slavičí lokalitě nekvete každý rok. Ještě se vrátím, zapalovat sirkami její vůni ale raději zkoušet nebudu.

Dovětek: Kytka je zákonem chráněna i ceněna v léčitelství. Místo výskytu jakoby vyplývá z textu, ovšem souřadnice konkrétní neuvedu. Jedná se na lokalitě o jedinou (byť vyspělou) rostlinu. Tedy i proto. A věnovat jí budu samostatný vstup, až na ni namířím přes čočku zblízka. Mně podobné trefy z naší „“obyčejné““ krajiny totiž upřímně těší a moc to všem statečným metrům čtverečným přeji.

K další výrazné chybě v popisech

Žádné komentáře u textu s názvem K další výrazné chybě v popisech

Sbírám odlišnosti proti již známému a sběr se daří. Až, když se člověk dlouho soustředí na úzké téma, může vidět víc či jinak.

Zde slavičí křídlo podoby poměrně vzácné – „kulaté“, přestože je uváděno jako základ.

Pojďme ale k Slavičímu roku Česka, který zas – a teď už to odbíhá rychle – zatočil soukolím a poskočil na jiný stupeň. Je vyváděno. Tam, kde vše běželo normálně, brzy umlknou hlasy ptačí úzkosti nad případně ohroženým houfkem mláďat ve vegetaci a vyklusávat se bude potrhanými úryvky z dávných koncertů. Poslouchat se to příliš nedá – a pokud ano, vytvrzená úsečnost cloumá ušima. Chytí-li ku označení člověk/pověřenec takového jedince, často je otrhaný, sešlý předchozím nadvýkonem. Nejvyšší čas k převlékání do „cestovního“. Pokud mi nebylo rozumět – bude se pelichat. A to je k badateli období znovu extrémně senzační, ví-li o klíčové dírce k nahlížení.

Chytil se včera mezi ostatními slavík ze samoty Zájezdy. Kroužek ukázal, krom jiného, že je pětiletý. To je věk už spíše vyšší, ale tady se skví bonus v podobě kroužku „z noci“. Ano, byl označen v roce dvacet jedna v létě v našem parku jako mladý (vzdálenost míst 12 km). Čerstvě tedy na něj vím víc. Třeba, že přežil a přežívá. Jinde a úspěšně (právě vyváděl mladé). Že je zdráv a při síle (proběhlé měření, posouzení).

Stává se mi po návratu z terénu, že v hlavě zůstává vzpomínka na nejcennější dojem. Tentokrát to byl výše zmíněný borec. To je ono odnášení si myšlenek i do času, kdy „nejste v práci“. Nemakáte. Neběží pracovní nasazení. Prostě – volno je osobní. Často se v takovém ukáže indicie, jež později podpůrně zacinká. Podtrhnu a sečtu skutečnost termínem – žít výzkum.

V travách je zatím ticho

Žádné komentáře u textu s názvem V travách je zatím ticho

Není to dobrý pocit. Nejspíš Slavičí háj odepíše navždy i cvrčilku zelenou. Prostě nejsou, nevrátila se. Kritickou se situace jeví i s dříve málem nejpočetnější pěnicí hnědokřídlou, počet je bídný. A přitom prostředí drží, je stejné.

Nikdy jsem takto zblízka jedno vybrané místo nesledoval, jak tomu je nyní, když je příležitost. Třeba výkyvy úřadují daleko častěji, jen jsem je neobjevil. Ale signál to dobrý není. O slavících už jsem psal a nyní na sdělení mohu dát razítko. Propad přichází.

Nenapadá mne, co napsat, abychom se tu obveselili. Třeba, že vedle na rybníku nedávnou ornitologickou návštěvu zaujala rodina slípek zelenonohých. Ano, ty mají místo ukotvené.

Taky se objevil zřejmě již u nás dosídlený drobný motýlek – ohniváček černočárný, a to je panečku parádník. Než jsem s tmou sbalil kontrolní síť v sektoru jedna, chytil se do ní nějaký bourovec, ani jsem ho zatím neurčil. Dovedu si představit, že za příhodných večerů, jak byl včerejší, to motýly v prostředí žije i po západu slunce.

Dokvétají kopretiny, přijde etapovitá seč. Tak to prý má být. Jejich bílá pustí do vedení nějakou jinou, třeba žlutou. Nebo modrou či fialovou. A taky červenou. A všechny jejich vůně. Ten kotel zeleně pomalu myslí na léto. Je báječné takovou „cestu rokem“ sledovat i proto, že nad vším visí skřivan. No, zrovna s těmi jsme si naopak polepšili. Přemýšlím nad ním, jak on to vlastně má. Docela zvláštní život.

Přišel jsem na léčivost výjezdů do našeho parku. Opravdu jde celé uchopit trošičku citlivěji. Umět se zastavit ve všech těch pracovních výkonech, hrcnout do křesla v plátně a jenom se vydatně nadechovat. Okolí vás za chvíli zapojí do svého poklusu a oponu vyroluje. Pak jste tím střípkem strakaté mísy z porcelánu, co pod obroučkou má nápis Bousovská kotlina. Křehké, po okraj jsoucí v tajemstvích, kam čerstvě je vmícháno zrání.

css.php