Po sté před stejnou zdí

Žádné komentáře u textu s názvem Po sté před stejnou zdí

Je to nádherné. Mimořádně nádherné, napínavé! Jsem z těch, který se stále někam otáčí, zdržuje v životě „nepostupem“, vrací. Perspektivní to není a otravuje dost hlavu. Ovšem ve výzkumu, tam to je opravdu žádoucí. Tolik let jdu se slavíky v otázkách, tolik pořád nevím! To myslím docela vážně a je to sdělení k těm, kdo by si myslel, že jsem pozbyl pokory. Mám jí většinou víc než ostatní. A tak mohu i teď narovinu mluvit o zdi, před kterou doputuji při nejednom nakládání s tématem. Ona je stejná, prostě dál nevidím, kdybych se rozkrájel. Zatím. Ale protože opravdu umím s časem hazardovat a utrácet hodinu za hodinou hledáním skuliny, buď najdu, nebo nakonec přelezu. Jednou.

Takto přibližně mohu definovat svoji ornitologickou práci zvolna se završujícího půlstoletí. Pořád mne to však baví a visím v jistotě, že jednou limit přejedu. Je to podobně třeba s biometrikou. Tisíce náměrů z tisíců slavičích těl – má to dál ještě smysl dokola opisovat? Jeden by se až divil, k extrémům dochází i v tomto čase. Navíc jde o povinnost na kroužkovací seznam. Stejně tak dávno o určitou rutinu. Jenom si stále víc hlídám, aby vše bylo předpisově, jako bych opravdu pomáhal ve směně alpského sedla před zraky tamních profíků. Jako bych čekal, že jednou video vyjde i zpod bousovských švestek. Třeba.

Dneska jde déšť. Zatáhl jsem to, jako se o jihozápadu před chvílí zatáhl obzor. Mohl bych napsat, jak za podobných stavů funguje noční slavičí poletování – jestli vůbec, ale spíše se zaměřím na tu vodu.

Je zvláštní, jak o pár metrů k nám nedoteče. Posledně jsem to po kanále vystopoval. Rybník nad námi schlastne většinu, a co by steklo níž, nedoteče. Zem stačila vyhládnout. Po lijácích ale nevolám, to radši ať jsem v blátě. Teď věřím v léto, v noci jaké znám. Sice někdy o mlze, ale to odchyt nenuluje. Musí se kapky oklepávat, protože jinak jsou sítě jako pěst na oko. I v šeru. Nazítří voda končí a noc měla sednout. Míříme k přelomu prázdnin, a to voní dálkami už i pro slavíky. Rok na jejich hnízdění tady mizerný nebyl. To už jde číst. Záleží dál, jak dobře dokážou letět. Jak do nich foukám, kondice mají výborné – a to nečernají bezinky!

Čemu všemu v nadpise zmíněná zeď brání – je toho dost. Nejeden otazník jsem přivezl z chytání z hor, a ani dole pod kopci řešení nemám. Ale každou chvíli po okružních drahách souvislostí mne k zábraně hlava přivede. Není ovšem právě stav tento, vědeckým experimentováním?

Jak se dělaly kroužky

Žádné komentáře u textu s názvem Jak se dělaly kroužky

Vycházka za ptačím zpěvem „tenkrát“ v máji přinesla i jedno mimořádné setkání. Zavítala k Jizeře paní Mečířová z Lázní Bělohrad. A bylo to setkání opravdu vzácné. Pochází z rodiny, kde se razily v minulém století pro muzeum kroužky, doma. Získal jsem od ní cenný materiál vzpomínkový, věci bohužel docela nedávno dali z domu pryč. Včetně lisu, který stál uprostřed místnosti. Děkuji ještě jednou i tady.

Co lítá? A lítá už vůbec něco?

Máme-li po dvacátém červenci, věci se díti musí. Noci se začínají mihotat křídly, více zatím těch jenom poletujících. Tah teprve přijde. Ten spontánní, pravidelný, obdivuhodný. U slavíků je chování v zákrytu s loňským, předloňským i tím z roku dvacet. Jen už je do něho badatelsky o mnoho lépe vidět. U pěvců rákosí se vyčkává na pořádný průvan. Vlaštovky s jiřičkami se léto co léto shlukují za cestou nad hromadou suti a loví nejspíše mravence na přeletu. Pamatuji, že se tak chovaly i v lomu břehule, za teplých letních dnů. Žluvy sletují na višně, berou z našeho. Kosové sklízí černý rybíz ve stádiu přezrálosti a též si nestěžují. Rakytník dobíhá a vyhlíží velké pěnice. Krutihlavové ryjí v mraveništích, kvitují nízký trávník, kde na ně vidí. Běží tah mladých zpěvných drozdů. Po slavících jsou za rozbřesku hned druzí v sítích spolu s mladými kosy. Ve vrbinách se v kapsách zachytí občas některý z dlasků, co slétli se na třešně ptáčnice. Jen voda v potoce chybí. To píšu naproti, do kolonky pro stížnosti. Jinak je všechno moc fajn a tedy – léto, buď pochváleno!

Jezírko kvete i při nízké vodě.

I taková rána léto občas ukáže.

Mladí slavíci! Chtěl bych občas znát prarodiče podobných výstředníků.

Vedle v rákosí

Žádné komentáře u textu s názvem Vedle v rákosí

Jen dvacet pět metrů od kroužkovacího místa se nachází po proudu potoka, těsně pod soutokem, rákosní odchytová ulice – jednosíťová. Pravidelné chytání ukazuje, co se před tahem a v jeho čase v prostředí děje. Krom hlavního programu kroužkování slavíků je tady možnost představit i jiné druhy, zejména pěvců. Ale hlavně dynamika dění, to je to, co zajímá. Co je úchvatné. Protože rákosí výše proti proudu je vcelku rozlehlé, zejména u Zvolínku, obraz se zdá velice ostrý. Nyní se poprvé odbývá etapa, kdy se chytají v naprosté většině zpěvní rákosníci. Zejména mladí. Ano, je jejich čas. Budou mizet k prvnímu zimovišti – zastávce na africkém kontinentu, kde přepeří.

Pohyb je i u rákosníků proužkovaných, těch ovšem u nás zas tolik není. Migrují zřejmě jinak.

Chřástal vodní vodí mladé, vyhnízdili. A léto běží naplno. Loukám prospěly občasné kapky vody, co shora k zemi slétly, už se zas kvete. Je pozoruhodné, kolik druhů i generací motýlů se v kotlině vystřídá. U deště je krásně vidět v případě Slavičího háje, jak do rozpraskané kůry povrchu báječně zatéká voda. Výsledkem je, že běžný déšť ve formě přeháňky potoky neposílí, voda k nim nedoteče. Z hospodářského hlediska by to tak mělo být, vodu především pro porosty. Potoky, ať si vedou z krajiny pryč vodu přebytečnou.

Zrovna nyní po poledni se voda k zemi blíží, jak to dopadne, uvidíme. Vítáme ji s otevřenou náručí – na druhou stranu ovšem nechci přijít o šňůru nočních líčení. Byla by to škoda. Je to fyzicky náročné, ale výsledky stojí za to.

Letní začínání

Žádné komentáře u textu s názvem Letní začínání

Slavík za slavíkem dostává kroužek, každý jiného čísla. Odlétají. Tak to jde dokola už celé roky. Já ovšem na ta čísla sázím. Že mi pomohou s vyznáním se v nich. Jako posledně…

Ne, že bych ražbu na kroužku nepřečetl okem, ale pro jistotu kontroluji lupou. A protože jde o čísla z mého kroužkování, vím, kdo je slavíkem v ruce. Mládě, označené v máji na hnízdě pár kilometrů odtud. Vypadá jinak. Samostatné, chystá se odletět na jih.

Odvodí se ze situace samozřejmě daleko víc a největší cenu má v centrálním registru. Tam bude navždy. I když nositel kroužku zahyne, výsledek zápisu po něm zbyde. Pro mě ale to jsou setkávání dvojí. Vědecká, i zážitková. Až se usadí do klidu čísla, zůstanou vzpomínky. Rozhodně důvod k přemýšlení.

Letos se jedná o chytání ověřovací. Otázka mohla by znít:“ Nestačí už získané, k problematiky pochopení?“ Ano, mohlo by. Ale dobré je dvakrát přeměřit před uvedením. A současně věřit v náhodu, že nějaký objev ještě přiletí. Pozorně sleduji meziroční záznamy a zákryt segmentu sluší. Je převažující. Definitivní z toho nedostanu. Nejsem v kovárně za svěrákem, tady defiluje živá příroda. Sleduji všemožná videa zeza hranic a snažím se zbytkový amatérismus vytěsňovat. Například zázemí pro odchyty je už srovnatelné, tam by šlo kameru pustit. Kroužkovací postup má trhliny, protože užívám techniky dávné, dnes upozaděné. Těch už se ale nevzdám a digitální váhu na stolek nepostavím. Zůstanu „fosilií“ s báječným závěsným měřidlem od Švýcarů. S kleštěmi z prvních chvil specializování. Jsem-li pečlivý, kroužek opracuji shodně s ostatními. Dalekohled je dávno už „retro“. Ale já jsem si jej pořídil v ohromné radosti, nevadí mi tedy, že váží víc. Slavičí háj se na to na všechno dívá – a myslím, že se za svého správce stydět nemusí. Vždyť tolik slavičích kroužků, co my dva do vzduchu postrčíme, nenajít kolem až ku Praze. On láká, já od něj přebírám, měřím a zapisuji.

Lektorem už jen sám sobě

Žádné komentáře u textu s názvem Lektorem už jen sám sobě

Byly to zvláštní časy. Třeba s boleslavskou U3V jsem strávil dlouhé roky od jejího založení. Dnes už se tato vzdělávání uplatňují spíše po internetu, tam to ještě bývalo tváří v tvář. Už nejsem ani školitelem kroužkovatelů, i to vzal čas. Co mi zůstalo? Jsem přednášejícím sám k sobě. A řeknu vám – to je tedy věc! Ještě že ornitologie obrovské spousty kapitol tají, je co rozebírat a bude neustále.

Baví mne sednout si k ulici v pruhu potočního rákosí, jen tak bez sítě. A přemýšlet dokola, jak to celé funguje. Jak hnízdní obsádka přechází v jedince v pohybu. Ze kterého směru se chytají víc, a co to může znamenat. Která patra síťoviny jaké ptáky zachycují procentuálně nejvíc, a o čem to vypovídá. Kam kteří podle výsledků doletěli, co tím v nástinu řekli. Jakého z cizích se v místě odečíst podařilo, a odkud pak byl. Jaké to bude za několik hodin, až se tam chytání naplno rozeběhne, už podesáté. Ano, pohyb už určitý v prostředí je. Nebyl ještě nedávno. Po kapsách čekalo jenom pár rákosníků, přechod je vždycky nenápadný, nijaká smršť. Tu a tam jeden, až najednou jsou. Po proudu kousíček se drží rodina bramborníčků – černohlávků. Doufám, že za hmyzem do místa brzy přivandrují. Pak řeším modráčky, kolik už jich jen z ulice letos bylo. Retrap za retrapem. Obroučky zlatavé od bahenních solí narezlých slatí, to se dá zažít snad jenom s nimi. Ba ne. Ještě si vzpomínám na bahňáky z Červenského rybníka osmdesátých a devadesátých let. Zvláště jespáci při delším zdržení mívali hliník rovněž nazlátlý. A pak přišlo hlášení. Pro jednoho z nich i pro pisíka. Dnes se tam snadno můžete podívat internetem, abyste viděli, o jakou jízdu ve Skandinávii jde. Ottenby – Öland. Chytli oba po roce a potvrdili má určení z prostředku Evropy. Byly to časy. To se fotilo ještě na papír a špatné obrázky dávaly do krabice. O bahnitou výspu se musel člověk postarat aby nezarostla. V rákosí s přebytky živin jde všechno ohromně rychle, to není jako u rajčat, kde je k prvnímu sběru dobarvujete očima.

Baví mne sedět u té proluky v háji. Potom se seberu a jdu tam síť raději přeci jen strčit, člověka šance láká. Loukou si zajdu pro kafe, kosti pak poskládám do plachty v rámu a přivřu oči, abych líp viděl na slavíky. Na ty, co přijdou. Zítra/pozítří – anebo někdy i ne. Pak budu tázat sám sebe, proč to tak je. A než se dopátrám, už se zas budou chytat. A nebo ne.

I na modráčky si vyšláplo pelichání

Žádné komentáře u textu s názvem I na modráčky si vyšláplo pelichání

Čas nikdo nezastaví, je tu přepeřování.

Když jsem začínal u kleští, moc se to neřešilo. Dnes vím, že jde o vědu značného významu: Pohnízdní pelichání.

Abych pravdu napsal – nezajímá mne příliš výměna opeření u luňáků, které vidíme létat s křídly souměrně děravými. Zajímají mne slavíci v tom nejširším českém výměru. To znamená, že všichni čtyři.

Samička modráčka – na obrázku, ta je od nás. Z parku. Má „čtyřku“ nažinu a právě začíná „měnit“ pro odlet. Na „desítce“ a na „devítce“. To je dost, že se taky ukázala! Jak už jsem napsal – nechtěl bych je bádat natvrdo. Je to matka – zakladatelka. Najednou je po noci nad potokem v síti. Úvahy o tom ponechám stranou. Hlavně, že žije.

Je sucho, i když prší. Kanál je na blátě, slať rozpraskaná. Jsou na tom místa po republice hůř. Ovšem – je tady zajímavé zpoždění, na které třeba dát pozor. Je mimo peří, ale bude to nejspíš vzrušující. Květena těchto časů má zpoždění a pokud se motýli vylíhnou po mraveništích bez korekce, budou kytky chybět. Modrásci bahenní mají na všechno totiž jenom pár dní. Vždyť krvavce jdou sotva někde teprve do poupat, ani ne.

Když nic je výhrou

Žádné komentáře u textu s názvem Když nic je výhrou

Noc končí, jsou čtyři hodiny. Málem. Byla bez deště, bez průvanu, bez slavíků. Já jsem tam ale přesně pro tento výsledek jel. Jsem spokojen.

Mám pět zpěvných rákosníků, tedy rákosnic. Je zajímavé, jak samičky po hnízdění fungují. Je to odlet? Asi je. Jinak tam ještě taky nic není, to všechno teprve přijde.

Večer se ovšem chytla vlaštovka, což je v parku v síti vzácná věc. Samička. Letěla už možná nocovat, nevím. Vlaštovek jsem v životě příliš neokroužkoval, jsou elegantní.

10. sezóna slavičích nocí klepe na dveře

Žádné komentáře u textu s názvem 10. sezóna slavičích nocí klepe na dveře

Nezdá se to, ale devět jich je pryč. Jako se vším, první byly opravdu pionýrské. Učený prostě z nebe nespadl ani tady. Rovněž prostředí už vypadá jako na odchytových stanicích, jakmile se oblékne do síťových sestav v hlasovém podkresu. Dokonce už lze předpovědět, jak se bude kroužkování vyvíjet. Projel jsem předtím dost míst, zkoušel různé styly, učil se za pochodu. Zkušenost jsem měl z hor, z nížiny ne. V mnohém je situace odlišná, není to opravdu tak, že by scházelo jenom jelení zatroubení a hvězdy málem ve vlasech. Dokonce jsem přivykl i absenci lidí, což byl docela problém. Dnes už si vystačím sám. Zas to má výhodu, že cokoli o tom řeknete-napíšete, je to jen vaše. Zbrusu soukromé.

Někdy ne, ale občas zbývá čas i na romantiku. Sledovat stmívání, průběh prohřátých nocí i cestu k rozednění. Vymotávat vzácné noční motýly, občas nějakého netopýra, ale hlavně opeřence. Za tmy jich, na rozdíl od horských sedel, nebývá moc, často žádný. Jak ale hvězdy začnou mizet a zůstane jich jen pár, přichází půlhodina pravdy. Ukáže se totiž od slavíků, kolik jich mohlo být ve vzduchu a zdali vůbec nějaký. Vedle v rákosí vše nastává až za plného rozednění, když je rosa, ještě později. Tací ptáci jsou pro zpestření, aby člověk neviděl pořád jen hnědo-rezavě. Ten průtah rákosím je rovněž plný záhad. I mnohých překvapení. Protože široce kolem vodoteče jsou už jenom sečené louky, třtina o šířce desíti metrů působí magneticky. Tahové vlny jsou tady o mnoho zřetelnější, než tomu bývá u slavíků. Co druh, to jiný scénář a také jiné barvy. I jiná naděje. Ono totiž kroužkovat rákosinné ptactvo nosí výsledky daleko vydatněji. Stačí označit pár desítek rákosníků velkých a můžete se spolehnout, že se některý ze světa připomene. Horší už to je s ťuhýky. Protože migrují tak jak migrují, výsledky od nich nechodí. A to ani přesto, že se jich za léto označí opravdu veliké množství. Na východním pobřeží Středozemního moře se domnívám, že je jejich hliníkem vydlážděno. V linii rákosí se chytá i většina modráčků. Jsou mladí, ale to už přeci nikoho nepřekvapí. Vzpomínám na jihočeského Petra Bürgera, to on tehdy na Stropnici v létě s magneťákem nakročil směrem podobným. A pozorní na schůzi žasli. Rád jsem jej vzpomenul, už tady není.

Tedy, desátý ročník rozkopl dveře a dere se přes práh. Snad se bude dařit i průběžné zpravodajství přes blog, ta jízda je v jednom člověku opravdu velmi náročná. Ale výhled, že to celé divadlo konečně půjde pobrat, ten za to stojí. První ročníky byly spíše dobrodružstvím, než vědou. Zkoušení republikových míst, technik a prostředí. Nepevná pozornost k slavíkům tmavým, to vše je pryč. Mnohé zákonitosti se nakonec vykreslily úplně jinak – a kdo ví, jestli pro tento druh ta letní příležitost je dostačující. Neodlišíme například dvouleté jedince, a to je škoda. Zmizeli ze čtení po prvním kompletním pelichání kdesi u nich, v Evropě „výš“. Materiál mladých tohoročních je spíše pro pobavení, hodnotu nese mizernou. Adultů bylo by potřeba víc. S kotlinou Klenice stojíme ovšem téměř už stranou ve vztahu k jejich představám. Východní Slovensko bylo by mnohem výhodnější. Když se ke břehům Latorice či Bodrogu rozjedu v klíčovou dobu, zůstane tady u Klenice po mně díra. Tak tedy nic.

Zastávkové místo

Žádné komentáře u textu s názvem Zastávkové místo


Přemýšlel jsem nad osobním přehledem o oblasti a došel k závěru, že člověk zjistí událostí sotva polovic. Nemůže být vždy všude, mnoho návštěv se zastaví jenom krátce. Jako kos horský tehdy zjara, jako orlovec říční podobně. Jako slavíci, kteří po noci sednou, chytit se nedají a zase zmizí po cestě dál. Někam. Brzy to s nimi začne. Vše připraveno, i políčka pro sklopky k dochytání.

css.php