Autor: Pavel Kverek

Já myslím, že to máme! A protože v tom směru působí nejeden kroužkovatel, výsledek se občas zadaří. Jako před pár dny. Brdy a nedaleký Kytín. A kolega Martin Strnad, který v jediném slavíku akce zjistil posléze okroužkovance ze Slavičího háje, z času potulky. Náhoda při těchto pohlednicích z cest hraje hodně významnou roli, ale život i vše kolem s takovou počítá. Tedy i výzkum. Jaké to musí být, když jediný úspěch při nočním líčení má na levé noze takový trumf?

Foto z místa kontrolního odchytu: Martin Strnad

Výsledek po šesti dnech. Málem stovka kilometrů přímkou, v praxi tedy o mnoho víc. Základní směr ale ptáci udržet dovedou, i když kličkují. Proto i čas naskakuje a počítejme také s pauzami. U prvocestovatelů zejména. Narazí-li na vydatný potravní zdroj či bariéru z počasí, zatáhnou to. Zrají bezinky a kde tahle kytka je významněji, tam to žije! Pak je za determinace člověk fialový, jako by převrhl kalamář. Není to úplně přesné, ale už to nechám, inkoust byl spíše modrý.

Dávám slavíka s nejdelším náměrem rýdovacích per, co jsem kdy zaznamenal.

Z napsaného je jasné, že člověk jede chytat novou noc a dobře ví, že nedávní i dávnější jsou už v tahu. Kde? Ku Gibraltaru. Aby mne čtenář nerozporoval pro kategorizaci – samozřejmě že slavíci umí přeletět i větší vodu, ale rádi se přidrží pobřeží, pokud zásadněji odklonem neprovokuje.

Mezi telefony jsme se shodli, že modráčků se chytá méně. Tam rok asi úplně příznivý nebyl. Dnes jsem jednoho z kapsy vylovil. Jsou také slavíci a proto se chytají po noci zčerstva. V pološeru. A opět se chytil jeden z bramborníčků, už je budu mít v hliníku – ty zdejší – skoro všechny. Než odcestují.

Lehly louky kolem a vše se tradičně tlačí k nám. My trváme! Malý poloviční zajíc přiběhl rákosní stružkou. Kdybych byl liškou, už by nebyl. Takhle mne spíše pobavil. A je cítit podzim, opravdu. Nejen proto, že zmodraly a zesládly švestky. Dva roky nebyly a teď to dorovnaly. Větve kvílí, jak do nich po dešti foukne, praskají. Pracuji na částečný úvazek jako sadař, tak tohle všechno vím. Pracuji též jako rolník, takže mám zprávy, že by zem potřebovala vodu jak sůl. Na drobný úvazek sloužím co vodohospodář na kanále i u jezírka, tedy vím, že tam jsou nářky podobné. Ještě mám profesí víc, všechny pod hlavičkou Práce v přírodě. Nejde to nazvat jinak než splněný sen.

Čím víc toho zájemce přečte, čím víc času investuje do objektu zájmu – tím víc shledává nedostatků v dříve řečeném. Jejich vypisování ze všech i uznávaných děl určitě nepatří na internet, jednu drobnost pověsit mohu.

Pro slavíka tmavého se uvádí II. letka primární řady jako druhá nejdelší v křídle a vykazuje z toho v projekci táhlá dlouhá řada. Mírně převažující většina z prohlíženého materiálu v detailu vypadá takto:

I zde tedy vyřčené padá do hlubin. Nezchudli jsme ovšem zákrokem, v křídle funguje moment důležitější k rozlišení. Občas je bez větší váhy i zmiňován, pakliže se vyztuží, platí. Pozor ovšem na jedince hybridní.

Tady je park, když vstává.

A tady jeho letní poklady.

Stavěl jsem v své hlavě nejvýše modrou zbarvení hořců, to je tedy něco. Teď ale začínám brzdit a rád bych upřednostnil temně modravou na lících těchto kamejí. Ony ji ale drží pod pokličkou a my záblesk vidíme až v čase vzletu.

Opravdu. Co píší fotografové je pravda. Jsem do přírody od dětství vybaven ohromnou trpělivostí a i tady jsem víc než hodinu s modráskem pobýval, jestli se přeci nesplete. Byl svůj. I tak ale člověk okouká mnoho momentů ze života hmyzu.

Síť v rákosí by mohla i po dnešku vybírat náhradní volno. Tlak na ní veliký není. Ono to ale přijde, ještě určitě. Stačí zalistovat staršími zápisníky z míst. Zase ale táhnou poctiví dálkaři. Je to v hmotnosti znát. Naši také nabírají, ale na ptáky rozletěné shora nemají.

Po tržnici předchozích senzací dnes ráno park tak trochu „vyklusával“. Včera ještě tato večerní super radost, snad vše vzácní modrásci stihnou.

A ráno v mlžných lukách tato návštěva…

Ztrácí se voda ze všech míst, kde dosud postávala. Budeme si zvykat na léta takováto.

Z kulturního dění je na programu v Slavičím háji návštěva příměstského tábora. Není to poprvé co přijdou, snad se pro ně léto ještě v lukách připomene.

Rákosí dnes takřka mlčelo, je to zajímavé. Chytil se tedy za rozbřesku starý modráček, co peří dokončoval výměnou. Kde byl – nevím, ve slati koncem jara ne. Ale to by člověk musel s nimi celý čas poletovat, aby poznal víc. Jsou prostě tajemství, která si zámky ohlídají a klíč z ruky jen tak nedají.

Přijde dost brzy propad tahové aktivity pro slavíka obecného. Slavík tmavý je nyní na vrcholu, modráčci to rozletí co nevidět. Bylo chladno, deset stupňů je proměna opravdu ostrá. Měsíc zdrhá pozpátku z oblohy, kde jsou nedávné půlnoční průhlednosti! To vše musí na odletu mladí slavíci vyhodnocovat, to vše je vyprovází ze dveří. A bude hůř! U vody i nad pískem. Vydechnou si teprve v Sahelu.

Ať se nám odstartovaný týden povede zvládnout!

Srpen to tak u nás mívá. Jsme v kotlině a zvyklí. Jsou-li mlhy povahou skutečně lokální, na výsledek odchytu vliv nemají. Sítě se ovšem musí od kapek oklepávat, jinak jsou vidět.

Nebyl by to závěr sezóny, kdyby obsluhu neprohnal kolem kapek. Lze najít trik, který je rychlý a účinný, byť jen zase na chvilku. Vodní tříšť prostě usedá, kam se dá. Září, provokuje, těžkne po kapsách. Stav krásný snad oku fotografa. S couvající lunou a hávem třpytného vrboví. S čekáním, s plány i trochu nenaplněnými sny. Jeden si ale po dnešku mohu v hlavě odepsat, je naplněno. Důvod uvádím a doplňky budou zajímavé. Navíc je to jeden z „vousatých“.

Jak jsem si moc přál pořídit výsledek z alpského sedla, chtěl jsem mít také dotek Skandinávie. I ten po dnešku v třesu odškrtávám. Jeden pro slavíka obecného, druhý pro tmavého.

Jsou to stejně náhody jak hrom, ale kdo vyčkává přepoctivě – sklizně nemine. Vím, co mi ještě schází, jenomže to je o klice ještě větší. Tento druh slavíka by to ovšem uměl. Ten tam létá. Pod Kilimandžáro. To bych si přál! Budu o tom už mlčet – a kdo ví?

Slavičích kontrol se teď urodilo – hned tři. Jedna moje až téměř luxusní, byť jde o prodlevu v odletu jenom několik dnů. Odkryla ovšem dost. Druhý slavík těší obdobně.

Na vmíchaný hlas do zpěvu přiletěl večer ledňáček. Jsou si podobny, hlasy. V rákosí se chytil už třetí černý bramborníček ze zdejší rodiny od dráhy. A ještě – zvolnili velcí rákosníci.

Noc dobíhá, od města volají první kohouti, jsem nervní, jak vše dopadne. Pak ale u stolku kroužkuji a předvádím, pan senátor s rodinou dorazil ještě o něco dřív, aby užili. Všechno jde dobře. Kluci mají zájem, jsou kultivovaní a hlídat je nikdo nemusí. V čem je ona síla míst? Že jsem se prostě obával bídy, že nic nepřiletí, že budeme vařit z vody. Že to kluky nezaujme, že výsledkem bude diplomatický ústup z exkurze. Na dotaz, zda jdou ke Zvolínku ještě ohledně slavíků řekli: “Jdeme!“ A tak nějak vypadalo celé setkání. Neviděli jsme se prvně, známe se z časů, kdy jsem byl v politice spíše já. Tehdy jsme začali se slavíky. Dnes tedy už i s jejich parkem.

Jen jsem si třeba přál navíc v tom jitru, že by mohl alespoň jeden tradiční krutihlav, aby byla zábava při kroužkování. To jediné nevyšlo. Vidět ovšem a poslechnout si o vzácných slavících tmavých, to se každý den nenaskytne. Ukazovat rozdíl s obecnými, to je maximum domácích míst.

Padají hvězdy a noci jsou jako každý rok o tomto čase. Léto se nad sebou zamyslelo a srpen pochlapil. Maže dluh z předešle. Sršně i za tmy létají na hrušně ostrouhávat kůru a tankovat šťávu, polabský leknín bělostný je v jezírku vodou tak k patám. Možná ale, že zaprší. Uvidí se.

Běží doopravdy poslední díl projektu pro rok dvacet pět. Pak přijde ke slovu matematika.

Byl dnešního rána poslední, a nenarodil se letos.

Je stejně zvláštní žít úkol, jak jej žiju tady. Slavíci, do toho posledního, jsou pro mne osobnosti. Jejich svět je zvláštní, každou chvíli jsou v pohybu. Teď jeden takový zrovna absolvují. Jasně, že vedle na kanále rákosníci taky někam letí, ale ty nechám pro jiné, je jsem nepřihlásil.

Hodí se velmi ovšem, že ráno kroužkuji druhy různé. Krásně se ukáže, jak slavík nad nimi vyniká. Ten, dnes chycený adult, byl velmi úhledný. Protože už trochu znám jejich život, dovedu si za těch okamžiků vybavit zhruba, jak „to“ měl, když odlétal k jihu. A proto při setkání/determinaci jdu po indiciích cíleně. Hledám v peří i pod kůží, kde je vidět. Každý krok může něco říct, něco napovědět. I z jejich chování, to ovšem spíše, když držím vartu u sítí. Za těch chvil člověk se rovněž naučí dost. Spíš hodně. Jak tady říkám – jsou jiní.

Už jsem to avizoval, připravit se musím na pokles. Tolik už za pár dnů lítat nebudou. To platí a je zajímavé, že meziročně se neliší. Na oplátku ale zas bude posilovat „rákosí“. Síť přes něj natažená. Tam už teď se to „barví“, jdou třtinou druhy jinak k ní nepatřičné. Tak to o tazích je. A sítě si v tom nevybírají, berou do kapes vše. Teď mají zájemci chodit se vzdělávat. Teď mají přicházet řešit. S pomocnou knihou v ruce, s obsluhou pro ně přátelskou. Ne nějakým troubou.

Slavík obecný – starší, co číslo z rána měl poslední, prolétá dolů k Africe. Na co jsme krátcí – nikdy asi nezvíme, jak to mají s trasou. Zda umí cestu pro ně úspěšnou zopakovat včetně zastávek. Kusé informace dost plavou. Třeba je zajímavé, že se nedaří za roky kroužkování potvrdit retrapem ptáka pod Pradědem v kříži sjezdovek. Žádné Col de Bretolet to asi nebude se svojí výškou sníženiny, proudy opeřenců přeletují kopce kdekoli. Situací mění dle mého stavy meteorologické, kdy je těžší let ohlídat. A také u druhů v cestě pospolitých, jako jsou třeba sýkory. Tam věřím, že i naše hraniční hory mohou tah zúžit a soustředit do prohlubně, třeba i s odlišným místním klimatem. V nížině, kam spadá i Slavičí háj, je to pro chytání úplně jedno.

K půlce srpna už lze dohlédnout, a to je čas, kdy slavičí tah se zlomí. Ptáků bude míň, ale záhada za záhadou. A to opravdu baví. Kroužky dostávají jak ptáci mladí, tak už tu a tam také adulti. A tam je někdy rozhodnout, na hranici sil. Ano, stále jsou těžké okamžiky, i po tolika letech za kleštěmi. Zlobí hlavně slavíci tmaví.

No, a v těchto seskupeních najdeme i ptáky bez odvahy, všelijak hendikepované, drobné samičky zcela bez tuku. Tady je ráno u stolku opravdu zábavné i vyučující. I takovýto „materiál“ už v ruce kroužkovatele může končit, letos byla v tichosti ověřena poslední metoda schytávání a ta umí kotel Klenice v zónách doslechu vyčistit zcela.

Je povznesením, když z čekacího boxu vyjde ven slavík, a ten je nádherný. Starý zpěvák druhu L. luscinia. Kdoví odkud, a kdoví kolikrát už k jihu odtáhl. I v Polsku jsem o terénech takové občas potkával. Jsou „dlouzí a širocí“ v peří, velcí postavou. To jsou ti bájní „černí slavíci“ starých ptáčníků! Jenomže já je nikam nezavřu na zbytek života, hned si zas letí po svém. To je, alespoň pro mne, vrchol vrcholu celého kroužkování. Mít je přečtené a pod kontrolou volně na svobodě. Vím, že doletí dolů k řece Kongo. Vím, že přežijí a vrátí se hnízdit tam, kde jsou doma. Já, stojící při cestě jejich odvěkých putování, mohu do dění zasahovat. Být při tom, chcete-li. – Co při tom? Být v tom namočen!!

Dnes přiletěl podobný. Křídla mu teprve dorůstala, ale jak? Stylem, který jsem ještě nezažil. A nikoli vinou defektní události – souměrně a koordinovaně. Ale jak! Přitom letky ruční byly již hotovy beze stop.

Pak lovím dalšího – a on jím je adult obecný. Jak ti jsou po přehledech vzácní pro tento způsob kroužkování! Nepochybně samička. Tací jsou mimořádně klidní, jakoby věděli, že přijde za moment zase čas pro svobodu. Dívám se pokaždé za nimi, až kam vidím. Proto nemám rád „vypouštěcí okénka“ velkých akcí. Musím s každým v těch vteřinách zůstat co nejdýl. Kdybych si neměl to umění užívat, čas bych do něho neinvestoval.

Zvolínek na nízké vodě tohoto léta. I odtud už domácí slavíci odletěli.

Furt to lítá, pořád je na co se dívat v tom českém „slavičím rybníčku“. Pozor však na to! Tahové houpání na dosud úplně ne pochopených vlnách skončí. Jedné noci za půlkou měsíce bude prázdno. Budou pryč. Kde? Po cestě dál, na to už důkazy mám. Průlety pod Prahou, plzeňským krajem dolů k Všerubskému průsmyku, co k němu dobíhá Český les spolu se Šumavou. A vidím i dál! Kolem Alp obloukem dolů, tam kde mám přátele, co jsem je poznal kdysi ve Slavičím háji. Z kraje od Ženevy. Tudy to musí lítat opravdu po slavičím! A potom dál, i tam ještě z mé databáze vidím. Jen ale k hladině, pak dál už nic víc. Dál už si musím vymýšlet a odhlížet do databáze velké, která však chudá je málem jak moje. A to má hromadu roků náskok. Musíme pracovat. Musíme líčit a značkovat. Musíme se jich velice důrazně ptát. Ať o sobě vypráví, když po nás chtějí kopřivy na hnízdění.

Ze Slavičáku už jsou místní pryč, trčí tam jediná matka, která nástup přepeřování promeškala. Už ale také odstřihává metr. Po jedné noci příhodných podmínek i za ní zacvaknou dveře. Mezitím přes čihadlo o kousek dál putují jiní, spolu s hrstičkou slavíků tmavých. To tak je vždy.

Léto se vzbouřilo posmívání a tasí horka jemu příznačná. Už ale rosy a dne každé procitání cítit je po podzimu. To bez legrace. Vždyť tam každý den před ránem zapisuji.

Tak tedy pozor! Ještě v krajině přítomni jsou, ale nebudou. V, pro ně, typické nemluvnosti. Proletí potom pár temnějších od severu, a bude se moci zazvonit. Na přestávku.

Už nechytám, jak bývalo – po celý rok. Žiju specializací a ta mne za chvíli vysíleného odloží pro nepotřebu. Pak do všech vzpomínek soukromě naženu přemýšlení a ono zas brzy se jaro objeví.

(Obrázky pověsím snad jindy…)

Je to o každém chytacím létě podobné. Ponocujete a víte, že jednou, třeba už právě dnes, to přijde. Opeřená smršť! Nad Slavičím hájem muselo být nebe mohutně vibrující…

Je po půlnoci a stavím tradiční leč. Měsíc už včera spolykal tmu a dnes dílo dokončuje. Ale pozor! Znám stejné obrazy příhodnosti a nepřijde nic. Klíč k tomu nemám. Zatím úplně nevím. Pak čelovkou švenknu nad háj a vidím předmět slavičího typu přeletu. Poznám to už za ty roky. „Ty vo*e, voni jsou už tady!“ Upozorňuji sám sebe familiárně. Hůř slyším, to je problém, jinak bych je už prve „načetl“ nad parkem. Že to bude lítat, napovídají už přísně noční rákosníci v lajně. Po začátku nebývají. Měsíc dál couvá z kola pryč, je teplo a mám pocit, že bude i horko, pepřené dusnem. Namísto kosy po ránu. Centrální vrba je po kratičkých úderech nedávna zmrzačená. Působí bolestivě. Ale stojí a pamatuje. Nalákaní slavíci často sedají právě do ní, než s nimi o pološeru zacloumá zvědavost. Jiní sedají do bochníků, těch klasických, co bývají po rákosinách. Sázel jsem je tehdy cíleně a ony už oplácejí. Netopýři vyklidili prostor, ukáží se „na otočku“ jenom tak pro zákusek až zase ráno. Jsou to naštěstí drobnější druhy, koušou ale neničí. Občas některého s mizerným radarem musím vytahovat. O pravé noci ale ne, to tu nejsou.

Pak je pauza na oběhnutí čihadla a urovnání kapes v jeden směr. Aby chytaly líp. A pak už jsem na plácku pod jabloní u paty hlavní linie, a tady budu stát do servání opony. Hvězdy losují, která z oblohy vypadne spát, než měsíc dokráčí s ránem nad fabriku.

Pak to začalo.. Za jezírkem se prohnula jediná „pěvčí“ síť co stavím kvůli cvrčilkám, abych alespoň nějakou měl. A už klopím chodníčkem zatáčku zjistit podstatu. Mohutná slípka zelenonohá míří kapsou ku tyči, kam spěchám i já. Naštěstí jsme se potkali a už hledám největší boxík, co mám. Mezitím kapsy tančí daleko elegantněji a já je probírám. „Třicítková“ noc je tady znovu, dvě za sebou. Jenomže tahle nese slavičí směs první třídy! Zastoupeni jsou běžní slavíci rezaví – mladí, jeden starý i mladí slavíci tmaví a nádherný exot, který má od obou po díle. Mohutný- tak jak je znám. Po matce působí velmi tmavě, kdyby tak člověk mohl strčit nos do jejich lokalit. To by bylo něco! Vidět to tam mixovat. A vyvádět. A odlétat NĚKAM. Kdo ví kam, kdy oba druhy mají zimoviště úplně jinde. Tohleto neomrzí ani starého nadšence jako jsem já. Člověk je po akci udýchaný, hlava v euforii odlétla s posledním z nich, dívám se po větvích, jak se znovu už usmívají. Však ony moc dobře ví..

Opět šla přes kotel hromada velkých rákosníků „arundinaceů“. To je taky materiál v ruce! Mám pocit, že podobná místa, jako je tady v parku pod soutokem svodnice s pásem rákosinky, natáhnou za tahů ptactva opravdu dost. Víc než rybník. Mám po velkých třtinách odchytáno, vím, co píšu.

A sletují se stehlíci! Přes den sedají na pcháče, aby je zhoupli k zemi a dobyli nazrálých semeníků. Každý rok stejně. Kmitání pozlacenými křídly ve skupině těsně nad kytkami, než udrží pořádně balanc. Někde ještě rodiče dokrmují omladinu, co do luk vzali s sebou. Je to prostě do poslední letní vteřiny na hodně těžký obdiv.

Už bylo ráno po schytu, ptáci zas volní, bužírky po kroužcích holé a najednou se ozval podzim. Fouklo od severu a já jej rozpoznal. Ono to přijde, ptáci už odlétají. Za noci byl silný tah rákosníků velkých, ale ono létalo mnohé. Opět se chytla pěnice vlašská, mám to vždy za svátek. Chytají se krutihlavové a hlavně ťuhýci. A taky se rozběhl tah pěnic slavíkových, když jsou v sadech plody, jsou i pěnice. Převládají u nich staří ptáci – rodiče. Vážím si budníčků, s kolegy se neshodnu – tvrdím, že jich je málo. Vím, že na budníčka menšího je ještě brzy, ale budníček větší už má letět. Je to ukázkový dálkař. Chytají se cvrčilky. Ne nijak výrazně, ale jsou. Po pauze letí už zase slavíci tmaví.

Noc byla báječná, bez rosy, o suchých sítích. Není pak takový fofr. Večer se linula oslava od nedaleké neckyády, ze závodiště zas komentovaný program. Z háje slavíci. A do toho příjemné teplo, jak na jihu.

Housenka lišaje mi sežrala listí z vrbičky, z výsadby podél potoka. Kdepak, prostředí je plné záhad.