Odpočí(tá)vání s blogem – díl poslední

Tak, to jsou momenty, pro které především stálo za to sezónu rozběhnout.

Kdyby se vám občas zdálo, že tu chybím déle než zdrávo a že třeba půlnoc se blíží, je to tím, že mne atmosféra fotek popadla a odnesla na místa událostí. Stává se to citlivějším a sebe mám v důvodném podezření. Než se třeba od takové Žehuně vrátím, chvíli to potrvá..

Projděte si obrázky jeden za druhým a jestli už máte, vraťte se k prvnímu.

Asi bychom se možná přeli, jestli jde o náhody či cokoli jiného, vedeného třeba intuicí, ale ve výzkumech se prostě zkoušet musí.

Na Žehuň za kolegy jsem jel už jednak s novou přehrávací technikou a hlavně s myšlenkou, že bych měl test provést. A tam se to hodilo.

Migrační koridor podél Cidliny je známý, času svobodně dost a prostor jsme po konzultaci vybrali mimo rezervaci v okraji stromové aleje. Přespával jsem v autě, což mi úplně nesvědčí (i když v mém to jde dobře), byl jsem tak součástí pobřežní srpnové noci. Spát stejně moc nejde při takových vypětích, když máte nastaven pokus. Je to podobně, jako když sázíte na tiket.

Kontroly za noci byly zbytečné, nic se nedělo. Nebyly zbytečné, to ve vědě neplatí, byly negativní. I ta před svítáním a to už si hlava – ne za život poprvé – zvykala na prohru. A to je moment, kdy to tak asi „je chtěno“, protože současně někde už kyne moment překvapení. Nechá vás to hledat vysvětlení a sebemrskat za možné pochybení a mezitím chystá se šok.

Po půlhodinové odmlce s proběhlým svítáním jsem chtěl sestavu sbalit. A nevěřil očím. Síť byla málem od slavíků rezavá! Základní kámen nového poznávání usazen.

Trvalo dlouho než se vzorky pro analýzu zpracovaly. To ale nic nezměnilo na skutečnosti, že pro Česko se tím podařilo doložit prvního „zpětného“ křížence slavíků.

Jak to máte chápat?

Mezi Bakovem a jizerní osadou Ostrov byl odchycen nejprve samec – kříženec. I na pokročilé datum sezóny byl útočným a v místě usazeným. Šlo o přímého potomka smíšeného páru slavíka obecného a slavíka tmavého (samci se dál rozmnožovat za určitých okolností mohou). Mládě, chycené do ruky se později ukázalo jako potomek tohoto křížence a (zatím?) neznámého druhého z rodičů tzv. zpětný kříženec. Jde o veliký úspěch. Bylo by žádoucí takového jedince umět najít po roce a zdokumetovat morfologické znaky ptáka, což se vykouzlit nepovedlo.

Do ankety Řád srdce, vyhlášený v novinách, mne kdosi nanominoval (asi už vím kdo). Odůvodnění bylo moc hezké a měl jsem radost, že i za přírodu může člověk být zvažován.

Z jednoho kola do druhého a pak do Divadla U Hasičů na vyhlášení. Ocenili všechny finalisty a myslím že správně. Sotva bych si troufl se vztahem ku krajině soupeřit s mladým mužem, co zachránil dva lidské životy. Nesouměřitelné. A tak jsme se v děkovné řeči vedle mistra Svěceného vystřídali na pódiu všichni.

Odměnu mám doma v poličce a kdybych někdy snad v slabší chvíli s přihlédnutím k názoru rodičů měl dovážit, jestli smysl mělo, kam jsem se vydal zdánlivě bez přínosu, odpovídat si už nemusím.

A ještě vlastně objev na přídavek, ale nebudu ho už rozebírat, jen aby tu byl. Letos jsem prokázal, že za určité konstelace je schopna zpěvu samice slavíka obecného.

A ještě jednu věc letos se udály v pozdních Jeseníkách velmi cenné odchyty protahujících slavíků. Obecného i modráčka. Jednoho nabízím.

… První, to zásadní, že mým tématem budou slavíci a druhé v roce 1986, kdy se objevili modráčci a chtěli mne „přebrat“, že jsem nakonec odolal a zůstal. Lehké to vůbec nebylo.

… Druhým momentem, který nutno vyzvednout, bylo zjištění (dnes stovkami případů ověřené), že se slavíci na těch pár měsíců dokáží vracet. Při těch docela prvních ujištěních mne při tom polévala horkost.

… Když se udál největší objev a byl jsem přehnaně skromný, jako bych nepochopil, co se tím stalo a odvolával se k štěstí, dostalo se mi od vedení odpovědi, že „štěstí přeje připraveným!“

A že i veřejnost si všimla, doložilo uznání přínosu primátorem města.

… Dalším z ohromných poznatků je, že tím jak výzkum žiji a prezentuji, veřejnost na něj slyší. To je mi odměnou za stovky a stovky hodin strávených vymýšlením, jak o slavících promluvit. Že mi otevřeli cestu před mikrofon, do škol i školek,do všemožných spolků, na U3V a já nevím, kam všude jinam. Bylo by toho moc.

… Ještě jednu mám po ruce a tu bych měl vyťukat velkými písmeny.

Vstoupil jsem do krajiny, jestli to chápete správně. Vybudoval niterný vztah podepřený ohromnou úctou a jen bych si přál, aby to z té cesty šumělo při každém kroku. Nikdy bych nevěřil, že něco takového prožiji, že existuje. Že může přijít zvláště, když jsem se nechoval pokaždé nejlíp. Dodnes úplně nerozumím tomu přijetí, čekám, že se mi dorozsvítí.

Nejstarší slavík

Už ho znáte, byl tu víckrát, ale já mu musím prostor dát.

Už nežije, ale dokázal nemožné. Z tohoto zbídačeného stavu se dostal a po dvou letech tam byl znovu potvrzen. Bylo mu 10 let.

Narození Slavičího háje (plakát připravili v Infocentru v Dolním Bousově)

Ornitologie v Polsku a téměř splývající ornitolog. A jinak – uchvacující příroda a pro slavíky naprostý ráj. Pro tmavého i obecného. A taky pro nás.

Na fotce – opravený most přes Prosnu.

Když Světlana Lavičková měla před mikrofonem v Betlémské kapli hlavního autora výstavy, tomu se hlučně rozoznamoval mobil. Nemělo by se to stávat, ale bez toho bychom nepřišli na chuť dokonalému mistrovství v živém vysílání.

Dotazovaný provinile honil krabičku po kapse, když přiskočil kolega – spoluautor expozice a obratně v myšlence před mikrofonem navázal. Zkušená redaktorka neměla problém situaci přečíst, a když se první vrátil, pokračoval on. Jen se pak všichni usmívali a vy v záznamu vůbec nic nepoznáte. Ona jen šikovně uvedla kolegu, než prvý přišel.

Mám rád spolupráci s Českým rozhlasem, ať už jde o studio na Vinohradech nebo v Karlíně. To, jak se „na Regionu“ připravil na hosta třeba Jan Rosák, už někde je napsáno.

Bylo by ale nespravedlivé nevzpomenout v tuto chvíli i boleslavského rádia, kde jsme za roky odvysílali opravdu hodně. S Jardou Maceškou a teď s Lubošem Dvořákem. I oni umí, přestože ornitologie není jejich obor.

Dám příběh i odtud. Ten se špinavými okny, zavolanými do studia asi znáte, okouzleného zvukaře asi taky, mám ale jiný z živého vysílání.

Vyzýval jsem lidi, aby zavolali, kdo z nich slavíky zná. Dlouho bylo ticho, až zavolal člověk z Kolomut. Byl jsem rád, protože tam kroužkovat jezdím. On ale nabídnul k prodeji žebřiňák, spletl si pořad. Není to tak, že byste se ve studiu chytali za břicho, je to neuctivé, ale vzpomínky, ty se nesmažou.

Když byla akce rádia pro veřejnost a slavilo se, vyšel jsem ze stanu před pódium zjistit, jestli třeba náhodou Petra Janů nevystoupí v sukni. Hned si mne tam odchytila fanynka mého věku se slovy: „Já vás znám. Vy jste ten od přírody!“ Pohyby ke mně nešetřila když doplnila, jestli se mi Petra na rádiu taky tak líbí. Bylo to v čase, kdy jsem nebyl moc diplomat, a odpověděl, že poslouchám jinou stanici. Hodila zrakem zase na pódium a bylo po vztahu. Petra samozřejmě sukni neměla.

Mám-li být upřímný, v Českém ráji bývám vzácný. A přeci jsme onehdy šlapali Plakánkem, když v cestě překážel muž. S klukem na ramenou. Už bych ho obešel, nebyl v tom problém, ale poznali jsme se. Bylo zdvořilé směnit pár slov, kdy vypověděl, že koukají po skalách po lysé formě knotovky červené – zdejší raritě! A ještě řekl, že já jsem to byl, kdo v rybářském kroužku je vedl nejen k rybám, ale i přírodě kolem vody. Že prý už nechytá, ale kluk, že ho to baví a on mu to umožňuje.

Po zbylou cestu lesem, když jsme se rozloučili, myslel jsem na něj. I na běh času, který nás vzdaluje a cestou zametá. A pak se stane, že je to milé.

Víc k tomu není, nebudu věty přezpívávat. Ztratila by se opravdovost. A já, až to po sobě budu kontrolovat, stejně bych do toho sáhnul.