Známé jsou též jako pozorovatelny, ovšem i tak v nich pobývající na cokoli číhá. Nejpodstatnějším stojí mít střechu nad hlavou.
V kolika podobných podstřeších jsem už pobýval! Na březích rybníků, v horách či Slavičím háji. Společného mají, že neviditelně sdružují otisky prošlých zážitků. Ať už dočkání či nedočkání. K některým se vylézá po žebříku, jiné mají futra při zemi, kdy pravé čihařské boudy bývaly pod terénem, aby se čekající před ptactvem jaksepatří skryl.
Mám rád vzpomínky na všechny právě proto, že všude se něco dělo. Některé byly dokonce elektrifikované, tyto skýtaly opravdový komfort i ubytovací kapacitu. Noc v podobných pak nabídla propady do spánku s nejkrásnější možnou kulisou. Třeba Řežabinec v krajině Jozefa Švejka a směrovým označníkem k Putimi u asfaltu nedaleko. Jiná při rybníku Bohdanečském, i útulná zázemí k chytání v horách. Kde křídla jsou nucena spěchat k přeletu. Taková místa snad byla nejkrásnější, a pokud se cokoli mohlo udát zcela kdekoli, v horách to bylo nejsilnější. Ku mne netradiční prostředí v možnosti dívat se zblízka a nikam nepospíchat.
Pobyt v přírodě je pro lidské nakládání s časem z nejkrásnějších. Přispívá fakt, že do toho prostoru stále tak nějak patříme. (Naštěstí) docela jsme ještě neodešli.
