Během kroužkování se člověk setkává se slavíky všelijakými. Ti staří zkušení jsou odpracovaní, ale je to pokaždé zážitek. V ruce držíte legendu a všechno se zdá být jiné. Vidíte do něj.
Pod městem zuřily boje, uspořádané k významnému dni republiky. Ladil jsem na stezce číslo dvě zastávku u dvou borovic, aby pro televizní záběry byla stejně jako trasa celá, elegantní. Ladil jsem už včera, to byly v opravě nájezdy lávek. Místo u rybniční výspy bývalo bohaté na slavíky, letos tam je jen jeden. Odečíst nešel loni ani předloni. Rok předtím ano, v roce dál proti proudu času byl kroužkován jako starší dvou let. Dnes večer při práci to vyšlo.
Létá sem z Afriky, pak se k ní vrací, pak cítí jaro a letí domů zpět. A pořád dokola. Je to strašná síla! Jou staří a zkušení. A dobře, že jsou. Jenom tak mohou přežít. Toto jsou nejcennější výsledky směrem ke Kroužkovací stanici. Podobné od specialistů očekává. Chci, až to nebudu moci dělat, abych prospěl.
Dívám se za slavíkem jak odlétá. A tradičně zazpíval, než přistál v křoví. To oni dělají. Jedu domů hrbolatou cestou od červenské kosy a tentokrát přemýšlím nad hnízdišti. Ne, nejsou kompletně obsazena, třeba se něco ještě změní. Jsem tu právě od toho, abych postihl trend.
V místě to dvě sítě („tichá“ a „klamavá“) docela pěkně propátraly a tichá nakonec zabodovala. Kos, strnad, pěnice slavíková a černohlávek, pěvušky modré, červenka, ale hlavně sedmihlásek. Toho jsem nechytil, ani nepamatuju. Tak jsem s ním strávil o půl minuty dýl. Myslel jsem, že už u nás ani nejsou.
Nyní je krajina nádherná do všech stran. Máj ale nabírá nohy na ramena, pozor na něj. S ornitologií je všechno tak nějak urychlené, víc utíká. Je to zvláštní, přitom to člověk žije.
