Je konec roku a možná tak trochu i čas na nějakou tu vzpomínku.
Nadpisem bych mohl sledovat mnohé, protože opravdu mnohé v kroužkování by se pod napsané vešlo. Třeba pořizování sítí či sahání do ruksaku pro kroužky. Ano, jsou tam. Dnes už ano. Já ale cílím jinam, na výsledky. Moc dobře si pamatuji v roce osmdesát čtyři na jaře, jak chycený slavík měl najednou kroužek. Můj z roku předešlého. Vůbec poprvé! Tam někde se člověku začalo jevit, že právě nyní a v této situaci jede vědecký výzkum. A že díky československému pojetí činnosti může souběžně s Kroužkovací stanicí nad zjištěním zblízka přemýšlet. Pro mne osobně šlo o příležitost příležitostí. Snažil jsem se v hlavě vytvarovat, jaký že mohl být mezičas slavíkův (tedy spíše slavice), co jsme se neviděli. Protože já nyní vím, že to je ta samá z předchozího setkání. Toto mi scházelo, tohle jsem potřeboval. Mít možnost podle skutečné osy dotvářet příběhy dalekých ptačích putování a pobytů někde, kam nikdy nedohlédnu.
Zanedlouho vstoupím do dvaačtyřicátého roku kroužkování slavíků, přičemž je znám ještě o dva roky déle. To jsem hledal hnízda tady u nás pro jiného kroužkovatele. Roků to není málo, vždyť někteří z vás v tu dobu ještě nežili. Jenom chci říct, že na kontrolní odchyty slavíků po roce a déle jsem si trestuhodně zvykl a pocit z tenkrát je pryč. Je to veliká škoda, vždyť rozměr objevu byl tehdy jedinečný. Schválně jsem text zavedl až sem k pocitům, aby v oboru studovaní mohli podotknout – kde že je ta věda, když zrovna pocity do ní nepatří. Věda je v mojí databázi, v kabinetu, v rukou, i nad límcem v hlavě. Dovedu velmi dlouho a precizně otazníky mlátit po těle, dokud se nesrovnají do vykřičníku. A protože i tak s tím kráčí bojácnost, co nejvíc ověřuji. Znovu a znovu. I proto jsem první náměry křídel z času začátků později smazal, pro nedobrý postup. Nepočítám je a to se vyplácí. I tak jdou do tisíců. K získání přehledu pro středoevropskou populaci by stačilo, ale já měřím dál. Co kdyby..
Nevím, jak opsané změnit. Jak obnovit kouzlo překvapení, že slavík se s kroužkem dovede vrátit. Vždyť otrlost letos zašla tak daleko, že u nejčasnějšího – navíc z našeho parku – jsem dopředu věděl že je místním. Že to prostě ještě dokázal. Když jsem jej vybíral, penál jsem nechal ležet. Značka je za roky kalná materiálem, kód krásně čitelný tmavou patinou. Adresa muzea právě tak. A slavík? Dávno už se mnou na konci cesty počítá. To je znát okamžitě. Vědecky jej potřebuji získat. Na chviličku, ale získat. Změřit, zvážit, posoudit zásobu tuku po cestě, prohlédnout obnošený kabát. A z věcí nevědeckých – k němu promluvit. To dělám u každého. U každého trošičku jinak, podle zásluh.
