Dívám se při cestě dolů na hladinu Červenského rybníku. Vlní se a tak nějak si představuji slavičí tah. Voda se zvedne pod fouknutím a zas snaží propadnout do klidu. Rodí se vlny k vlnění. I nedávno se zvedla vlna. Bylo to před nocí a ptáci spolu se slavíky na ni nastoupili. Aby popolétli. Věděl jsem z minulých let i z hor, že nic netrvá věčně a přijde propad, jako na té hladině. Ty noci byly k sobě jak vejce vejci a přeci skrývají změnu. Dnes ale, bude-li štěstí při mně, potřebné tři slavíky chytím a okroužkuji, kdy poslední stane pěti tisící. Oni to přibližování k metě trošičku „kazí“ ti tmaví, které nezapočítávám. Těm vedu statistiku souběžnou. Jen doufám, že jsem si tím „kazí“ nepokazil náklonnost, vždyť slavík tmavý je naprostým králem slavičích zaměření. Setkání pokaždé stojí za to. Člověk jej v čekacím boxu pozná už po hlase. Ptáky totiž žene nocí tahový neklid a v jejich komunikaci je to poznat. Takový tmavý slavík – tam každý jeden je o trochu jiný. Prohlížet a žít tento svět má výsadní možnost jen ornitolog – kroužkovatel. Kdo z komunity ještě nezačal, začněte hned! Buďte nadšeni.
Pavel Kverek
