Bylo to někdy v mém chytačském pravěku. Na sněmu kroužkovatelů v Lednici přišel starý muž a říkal: „Vybral sis slavíky, ty ti začnou chodit“. Byl to jistý Hájek, který po Moravě slavíky kroužkoval a tak jsem poskočil blahem. Nešlo tenkrát si proklikat archív kontrolních odchytů ve stanici a zjistit, jak to opravdu je. Kolik to u nich tedy „sype“. Dnes vím, že zahraniční hlášení měl jedno jediné.
Táhly měsíce a roky – a – já neslyšel ty kroky. Hlášení „jdoucích“, jak říkal. Zmizelo století, i první desítka let z nového. Pořád nic. Ani další rok, a dvanáctý podobně. Třináctý byl stejný až do prázdnin. A vlastně i jejich dvě první dekády se z dávného naladění neudálo nic. Za třicet let už člověk zapomene a naučí se s tím žít. Radost mi dělaly kontrolní odchyty vlastní, bylo jich dost. Jednadvacátého července jsem jel dopoledne si zaklapat na zcela nové místo, k soutoku pod plechovým městem. Díval jsem se do ostrohu na dno, mám říční vodu rád, i když místa vlévání jsou smutná.
Ale voněly netýkavky, každý je mlátí po hlavě, jsou zvláštní. Já v té vůni vždy dostanu obrovskou chuť chytat pelichající staré slavíky. A třeba právě v nich, v jejich „pralese“. Nad hlavou vysoko v pantoflíčcích květů bručí čmeláci, nebe inklinuje k modré. Kompozice neskutečná! Měl jsem pár pěkných sklapnutí, vlastně na všechny odezvy, soutok jsem opouštěl v náladě. Toho roku už nebylo moc kde chytat, měl jsem místa probraná. Tak ještě na Studénku. Tam, kde jsem mnoho let nebyl, blíž Studénce nové. Chytil jsem si tam kdysi manžele pěnic vlašských, prvně. Zejména on byl švihák! Přesně v tom trní jsem nabral odezvu. Protože jsem s sebou ještě nenosil doplňkem zahradnické nůžky, vnořit se pod spodní větve trnek docela bolelo. Sklopku jsem vsunul už nalíčenou, že to vypadalo, jak když bábu z pohádky cpali do pece. Vedle u nejbližší hrušně jsem jednu „žárovku“ zakoštoval. V křovitých mezích tam mezi Studénkami ještě i dnes přežívají staré odrůdy ovocnanů a já mám pro jejich letní výsledky slabost. Jdu chrupem k ohryzku a těžkými botami k špice trní, kde je po líčení tunel. Pastička je stanem a pod síťkou slavík. To by nebylo nic nezvyklého, nalíčit umím. Pták je uvnitř procesu, s peřím do vějíře. Má kroužek a tak si říkám, odkud se sem asi posunul, kde na pravidelných hnízdištích je po něm díra. Pak mi už zbytek hrušky čelist neudržela, musel jsem mluvit.
Tehdy jsem se tak dočkal zahraničního hlášení u slavíků ve formě kroužku cizí centrály. Za ten čas přibyla hlášení dvě, obě stojící na českém kroužku, přečteném ve Francii.
