Cestou k autu jdu lesem, který dost šustí. Bohužel. Léto tady u nás bývá ostré, vodu pod rukou přeposílá jinam a lesy úpí. Houbaři napříč republikou se trumfují ve sběrech, vymýšlí nadstavbou nejroztodivnější zpracování. My vymýšlet nemusíme nic. Není ale pravda, že by se něco nenašlo, zejména v místech pod vlivem rosy, tam i u nás nějaký ten klobouk je. Na první pohled ale křičí, že k zpracování je už předsušený. Rozevřen nepřirozeně, předčasně, červivosti vyšší. A přeci je u nás hezky!
Kobercem lesa táhnou červenky, zvědavě, jako vždy. V korunách a hlavně nad nimi pak v přeletech drozdi. Brávníci. Ano, už i jim pobyt končí. Datel okolím kvílí o dlouhé chvíli. Nemá vůbec chuť tvořit. Slunce spaluje černá záda, k radosti u něj daleko.
A slyšet kroky zralých žaludů…
Ještě, že lesy máme. Myslím ty velké, okolní. Malé obecní, o ty lehkovážností přicházíme. A už se to nezmění, všem je to tady jedno.
Od lesa řídím po kamenné cestě předávno vyznělých žebřiňáků. Vrabci úpolníci tu místo pro život ještě mají. Pár starých jabloní a houština mirabelek, kraj polní cesty a „dožínky“ kolem. Čert vem už zdejší politiku – tohle je po zbytek života obrázek pro mne! A v hlavě si aktualizuji objekt, který jsem na jednom z míst vyfotil. Nevídaný, roztodivný, exotický. Zapáchající, jak zmoklý cirkus!
A doma, hned po prvním zalistování, je jasno, kým úkaz je. Květnatec Archerův. No, však se na něho podívejte.
Příroda to se mnou umí. Ví, čím probarvovat volný čas můj. Jak žhavit zvědavost a nakrmit oči.
A jeden na konec, s příběhem nedopovězeným…
Planá jablůňka hluboko v lese (stromeček před kmenem dubu). Genius loci míst? Ano, samozřejmě, tady v přímém přenosu. Co za příběh musí stát za touto situací! Ta jabka jsou trpká, jak osudy podobných. Zastrčena hluboko v lese – a přeci i tady v dálce o život jde! Nevzdaný!!
Jsou dny a chvíle, kdy následující slovo držím převysoko – Příroda.
