Poleťme na chvilku s nimi!

Žádné komentáře u textu s názvem Poleťme na chvilku s nimi!

Ornitologická zpravodajství na internetu jsou stále chudší, „lidi nemaj čas“. Pár se jich drží statečně, i když blogeři jsou dnes již trochu dinosaury v éteru. Vlak pružných sdělení nabírá lidi dávno z jiných nádraží, dokonce se vzdaluje už i písmenkům. Víc se poslouchá, „lidi nemaj čas“. Sem choďte za písmenky, víc vám slavíci neslíbili, musí postačit. Já jako jejich moderátor slibuji, že věty budou zajímavé, jaké jinde neseženete. Následující hrstka je zrovna taková.

Slavičí odlétání, změna režimu, nelehký čas i rozhodování. Toť nástin budoucích řádků. A fotka úvodní? Též patří k tomu.

Slavíci na konci hnízdění musí přepelichat. Staří. Mladí zčásti též, ale nejde o nic náročného, prostě se jim během sběru zkušeností obnovuje část opeření. Třeba i proto, aby méně zkušený kroužkovatel při letním chytání měl potíž s determinací.

Pak už jsou prázdniny, děti po chytrých telefonech poslaly svým třídním po kytce s poděkováním, slavíci vstupují pod jiný režim. Staří tuhnou v chování pod záklopem větví. Vyplatí se tato taktika, jsou neviditelní, a když nepanikaří, vyjde to vždy. Mladí se učí též, občas namísto útěku zůstat bez pohybu a vsadit na nedoceněnou obyčejnost kabátu.

 Pak už je vážně léto. Lidé, co netouží mít plavky od sinic do zelena, čerstvě objevili lomy a máčí je ze všech sil. Slunce je při chuti, trnky poctivě sládnou při snění o palírně. A první hnědaví mistři se zvedají! Bez cavyků, bez slz, vychytrale. Navečer slibuje příznivou noc a peří v novotě je skoro pohromadě. Loňská cesta popichuje zkušené hlavy – třeba do toho jít! My o nich (adultech) nevíme, chytit je vábením neumíme, provedli stejné co na jaře. Nemají zájem. Jsou tu však ještě junioři! Zvědaví až hrůza, sebevědomí – klidně i k bojůvkám, kdyby snad bylo třeba, s fůrou času na všechno, nezkušení. Netuší, co hlava na ně chystá v předávaném scénáři, nezajímá je to. Zrají všude bezinky a nechat je obrat pěnicím by v čase toulání bylo neziskové. „Inkoust“ zpod bříšek čmárá po listí i zemi, spokojeni jsou nad míru. Prázdniny ale křičí o pomoc a ta nepřichází. Najednou potulky mění se v odlet, divoce, nekoordinovaně, ten který včerejší – dneska je pryč. Ano, už letí. Už neslyšet pod sebou uměle zvučený Slavičí háj, i Polabí nikde a křídla letí! A kolem slavíci tmaví, ti však cestování mají vyřešeno dávno. Křídla jim jdou naplno. A pak se zastavuje, individuálně. Po tahových nocích, kde se zrovna hodí, kam to vyjde. Po ránu v rozletu – výpravě za potravou. Třeba pár metrů, anebo k řece. V křoví tam dole nad hrabankou! Kde za ros stoly se prostírají, přískoky potřebné však ptačí přítomnost prozrazují. Je-li to u řeky v krajině volné, je-li to v remízcích i podél tratí – ještě to jde, tam se to ztratí. Je-li to v zahradách a městských parcích, může jít, pro hlavu neznalou, o přískoky poslední. Domácích i těch nedomácích – koček všude naseto. Co vůbec neřeší, že hlodavec chlebodárci naslibovaný vypadá zrovna jinak. Tak jako u slavíka zděděné zůstává pro život k dispozici, tak kočka, křížením sebevíc zneuctěná, vkladem má umění číhat. Na průvanem třepavý závěs záclony. Na ještěrky, na ptáky, i na hlodavce…

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.