Mojí krajinou je Dolnobousovko. Za vše, čím v ornitologii jsem, vděčím jemu a tak jsem i pochopil, že pomáhat a chránit budu tam. Jenže já dovedu víc. Dovedu vyčítat, odhalovat, tušit a domýšlet. Dovedu nabyté uchopit, nést a prostírat k lidem tak, abych je lákal k návratům. Budu krajině sloužit do posledního dechu, tak jsem zavázán. Vždycky jsem jí prostě obyčejně věřil, že kromě širého moře vše umí snést. A ona to umí!
Teď byl čas o svátcích pouštět videa o všemožných nadšencích pro krajiny i pro přírodu. Z Česka, jiní mne nezajímají. Monitor je sice obyčejně chladný, ale téma přijímané dovede rozpálit. Pro zápal, ne k naštvanosti. Všem v čase titulků gratuluji a říkám: „Jste krásní!“ Ale já budu taky. Už to podle vás kopíruji. Taky už vodím kosu, těším se nad každým opylovačem, poslouchám jejich chór a máchám se ve vůni, jež vzali ku koupání. Dívám se po mracích a ptám – co udělají, když zrovna k návštěvě vybral jsem čas. Chci porozumět i tomu. Rozumím kopřivám, protože slavíci jim tady po stráních rozumí dopodrobna. Obhlížím zákoutí v černém bezoví a říkám si: „Tohle chceme i u nás!“ Proč nám to ještě úplně nejde? Nemáme dusík (naštěstí?), tak je strkám do hlíny jen kousek od cesty, tam jistě bude. Když dnes už vím, kolik bezinka obnáší pozitiv, sázím a sázím.
Genius loci se dá prožít všude. O každém zastavení. Pokud zastavující se ví o té kartě že existuje, a že i takovou v balíčku má, naučí se jí zahrát. Vynášet k nepřebití. A pak se divit férově nepostačí. Všechno se otvírá, promlouvá k němu i mlčením. Drží zlehounka za ruku aby neodešel. Vždycky se něčeho dotyčný dočká.
Ať překvapení roku 2026 jsou jen a jen příjemná, půjde-li to.
