Jakmile bude studijní území znovu rozšířeno k severu, přibude plocha pro nápady. Krajina se v místě pozvedá a je nadějí vystoupit alespoň v jednom segmentu z mrazové kotliny. Společník cituje dědečka: „Bývalo to naše nejlepší pole“. Bývalo.. Dnes je obnaženo hluboko do podloží na říční štěrky, „vyerodováno“. No, alespoň se tu dají sbírat drahokamy, říkám. A dají. My ale půjdeme přes ně dál, budeme sít i sázet. Budeme zbrzďovat, nechávat odpočívat. I bez této nejbližší budoucnosti ovšem park není jen křoví vedle křoví. Ostatně, to by tam nebyli ani ti slavíci! Tak to u nich nefunguje. Výuční list z té školy mohu předložit.
Konečně prší. Plní se potok a smývá stopy bekasin. Ohromné pukliny v luční zemi se zalévají měkkou vodou, podzim je začeše a bude provzdušněno. Přišlo to s věkem a přišlo to s prolnutím přírodních sil. O čem je řeč? Píšu o takové hlouposti, jako je radost z deště. A nedávno jsem se těšil ze slunce. Z prohřátých dechů proudícího vzduchu. Z vůní, dechy rozlévanými, jak by je vypravil pozorný hostitel.
Teď žiji z ptačího odlétání. Ještě vidíme vlaštovky, ale to je už pobytu odtikávající konečná. Kroužkovaní pěvci jsou kulatí tukem, tedy většina. To tenkrát z obrázků v slabikáři patrné nebylo, k tomu jsem došel cestou, kdy můžu kroužkovat. Snažím se poslední roky v přibližování k přírodě zabrat, přispíšit. Vím proč a baví mne to. Pořád se v této školičce je čemu učit, plátovat mezery. Třeba právě o podzimu, který obhlíží terén. Bude nádherný, to vím. Ve všem. Ve všem, co dá i vezme. Co k očím předloží. A ony si poradí, prosypou mne tím až dolů k šněrovadlům. Těšit se tedy rozhodně nepřestávám.
