Každý den jezdím kolem, až sem zastavil. Už nejde jen tak míjet. Spřátelená síla přírody!
Stával tu les topolů. Protože byl v mýtním věku, stanul vytěžen. A pak to začalo. Barva střídala barvu, květ za květem. Teď frčí růžová. Jak ohromně dlouhý čas čekala semínka v zemi, kdyby náhodou…
Přes zimu to přišlo. Podkorunní šero odešlo a světla všude nadbytek. „Budííček!!“ Kdo dokázal po letech vstát, stojí. A bude se žít! Hmyz zmatkuje v záplavě blizen, slunce paseku zahřívá a pak se dostaví zrání. Děti se v lavicích učí o koloběhu vody v přírodě, o těchto kolobězích ani slovo. Není tak zřetelný, každý jej uvidět nedovede. Já ano, protože ten, kdo mne s očima nakládat učil, mi teď tady podpírá boty. Proto už nešlo jet dál. Zastávka na pár vět, které slyší jen ti nejbližší.
