Kroužkovatel si přeje výsledky. Víc si jich zaslouží ten, kdo se nadře. Kdo líčí poctivě a nachytává. Kde kroužky kloužou po bužírce k peří a tužka kmitá, jak vrchnímu na konci velkého flámu. Kriticky musím předeslat – to není tento případ. Měl jsem kliku a vyžral příležitost jiným.
Tady je ta klika..
Králíčků na zahradě odchytím za den tak – dva, někdy i tři. To opravdu není – uchopeno matematicky – na výrazný výsledek. Uchopeno ovšem zmíněnou klikou, vše může po ránu vypadat jinak.
Kdykoli nejmenšího pěvce Evropy pouštím do rozletu, přeji. Já ale v zahradě mluvím i při vylovování z kapsy. Tam mne v zamumlání zajímá původ cestovatelů: „Vědět tak, odkud jsi vyrazil na cestu. To bych si opravdu přál!“. Při zmíněných počtech to jsou ovšem slova do větru.
Rozednilo se a zahrada je v mlze. Je teplo a motýli na svůj keř dorazí pro přídavky. Nic se nechytá proti přehrávce, takové dny znám. Nevysvětlím, ale znám. Pak se jeden králíček objeví, jsem rád. Pak dokonce i červenka, jsem opět rád, ale budu muset končit, odjíždíme. Než projdu zahradou, vidím, že ještě končit nemohu. Králíček číslo dvě. Podivné na něm je, že kroužek už má, a má jej na noze pravé.
Tam letos nezavírám. Splést jsem se v předchozích dnech ovšem mohl, to se stane. Držím tedy emoce stále okolo nuly, pak ale vidím, že ražba střižku je vzhůru nohama. To už zpozorním a šátrám po lupě. Ani bych nemusel, protože české muzeum to není a centrálu znám!
Pak už graduje obdiv i radost z odhalení, beru všechny míry co jdou, obtížně stanovuji věk (a ještě bude s otazníkem, protože králíčci jsou složití v peří a znaky uváděné úplně neplatí). Svádělo by napsat do kolonky jedničku, pták se mi ale nezdá. Tak nevím, ale píšu.
K tomu, abychom pohlédli do dálky proti směru tahu nepotřebujeme čekat na udání přesného místa kroužkování. Estonsko je v Pobaltí jen jedno. A ještě sám sebe varuji před ukvapeností. Nemuselo by, oproti očekávání, jít o označení v čase přesunu, bylo-li by z hnízdní doby – jen líp! Uvidíme.
Tak či tak půjde o úsečku v délce tisíce kilometrů. To nás teď zajímá. Vezměte – pět a tři čtvrti gramu se vydají na oblouk za sluníčkem, protože doma by nejspíš přežít nešlo. Jsou někde za půlkou cesty. Přes hory, přes lesy, v povětří i libé pohodě, cestují podle navigace do konečného místa. A na jaře zpět. V bodě „A“ dostal králíček kroužek, v bodě „B“ mu česká stanice připisuje mojí tužkou kontrolu. Víte, kolik těchto drobných ptáků pochytají sovy? Kolik jich usmrtí okna? Kolik se jich po mrazivé noci neprobudí? O zrádných silnicích ani nemluvě.
Dám ještě jednu fotku, protože já z podobných poznání žiji opravdu dlouho. Odvozuji, přeháním, přeji.
Králíček odletěl směrem k Hrádku. Po jeho hřbetě sem do zahrady nejspíš docestoval. Přes Český ráj. Teď bude muset nížinou jehličnatého bezlesí, polabskou krajinou dál. Nevím, kde nyní přebývá, půl dne po setkání. Ale budu na něj myslet, protože on, na rozdíl od jiných, řekl mi dost. Proto kroužkuji. Proto kroužkují v centrále Matsalu, která byla vyražena do hliníkového záhlaví. Proto kroužkujeme, abychom s přispěním náhody lámali mlčením vaz.
