Chyběl by ten barevný kamínek výzkumu, kdybych dnes nešel. Teď je na hnízdištích každý den jiný. Měl jsem už čtyřicet příležitostí a stejně obraz nakreslit nedovedu. Máchnout štětcem a do plátna vetřít pomíjivost. Čas se se mnou ani letos nemazlí. Než jsem se rozchytal, už chytat kloudně nejdou. A takových míst bych ještě potřeboval prosvítit! Alespoň, že se ozvou a já vím, že místo obsazeno je. Hned si tu radost zapisuji.
Jak táhne k červnu, u slavíků se hroutí paráda. Velké peří toho má za celý rok služby akorát a degraduje.
Dvouletí se snáz prozradí, kdyby snad znaky ostatní nebyly k nalezení. Nosí kabáty oproti starým déle. I tak je to síla – vezměte – otřeli do nich i kus Afriky! Pak spolu táhli nocí, pak už šli na přistání – nakonec definitivně. Tak přišlo české jaro – a teď jednomu z těch poslů u auta měřím křídlo. A vidím to peří, co o něm píšu.
Ne, tyhle dny nesmím zapomenout. Seskládají z krůčků, co vedou k naučení. Radosti, hrdosti, sounáležitosti. Naději.
Začínají po mezích vonět divoké růže. A mám v sešitku poznámku z třiaosmdesátého: „Kvetou šípky, slavíci nejdou..“.
Detail peří: Foto představuje slavíka víceletého.
