Slavíci, kteří přiletěli na čas, v tuto dobu už krmí mladé. Od cest a silnic rámusí sekačky, a ty, které zaberou protilehlý břeh příkopu poctivě, slavíky zničí. Takto vypadají v hnízdě ti šťastnější, foceno dnes.
Když jsem se hnízdění v specializaci v minulém století věnoval, žil jsem až do půlky června v strachu. Co nerozšlapali sběrači hlemýžďů, vysekali krmiči drůbeže do kopřivové míchanice. Co nepotloukly kroupy a nezastudily deště, podťaly nedělní kosy požárníků. Sekačky tehdy nebyly či vypadaly jinak. Netýká se to jen slavíků, strnadi jsou na tom ještě hůř. A rákosníci zpěvní? Na ty si vyšlápne seč opakovaná. Bědoval jsem nad tím spoustu let a změnit se nic nepodařilo. Seču i já, ale v servisu naučným stezkám jsem opatrný. Bez viny ale nejsem, posekal jsem posledně domek hlemýždě.
Konečně jsem slyšel křepelku. Z lánu volala, že je doma. A skřivan nad ní stoupal k obloze. Bylo teplo. Přehrabuji se v hliníku, hledám kroužek na kosa. Je krásně černý a je to ten „lesní“. V zimě tu nejsou, to je jasné, není v lesíku nic. Zajímalo by mne, kam se pohne, až listí opadá. Jestli až k moři, nebo jen do města ke krmítkům. Nic podobného teď neřeší, nějak bude..
Nebýt ornitologie, nikdy bych v krajině tolik času nestrávil. Člověk nalíčí a pak čeká. Našlapuje prostředím a přemýšlí nad tím, co oči připraví. Je to promrhaný čas? Kdy prospěšnějším byl bych snad jinde? Není. Nelitoval jsem ani, když jsem čekával nad udicemi. Taky čas běžel a nakonec utekl. Mám to tak nějak předurčeno, hodin v přírodě nelitovat. A jde mi to skvěle, nelituji.
