V Polsku prý je jich i letos dost, u nás jsou slavíci tmaví v záznamech pouze dva (oba Sedélko u Biskupic). Datum je natolik vysoké, že už jich mnoho neproletí. Z nahrávek, které se u mne sešly tentokrát, jste letos nenašli jediného. Všechny patří obecným.
Mám podezření, že jarní tah slavíků tmavých přes nás zažívá zlom. Nikdy jich na jaře nelétalo příliš, teď chybí docela.
ST – průtažná „letitá“ F z míst, kde dnes leží Slavičí háj (17.5. 2009).
Předpodzimní čas léta je zatím ještě štědřejší, cestují i mladí ptáci. A docela jinak, než staří. Pomaleji, v početných etapách. Na ty se těšit můžeme, jejich směřování k jihovýchodu Afriky není tak „kamenné“, dokonce se některý ukáže i v Itálii. Jarní návraty do evropských hnízdišť, souvisejících s naší republikou případným protnutím, však budou okrajové či superrychlé. A nelákáme-li, neuhlídáme.
O slavíku tmavém se obecně soudí, že je tak nějak mohutnější – a on opravdu je. Napsal bych přesněji – podsaditější. Nemá totiž kupodivu vyšších nohou, nemá delšího kormidla. Pro své dálkové cíle má vylepšená křídla, krom jiného prodloužením. Má jiný zobák, krom jiného proto, že často „lejskaří“. Má jiné zbarvení proto, že je slavík tmavý, a jiný hlas – to proto, aby se nám u roští rozsvítilo. Má jiný zpěv, aby šťastlivec, pohybující se hybridní zónou, na koktejl tónů nikdy nezapomněl. A nemá jiný hlas u nás (velmi často), to aby v smíšených hnízděních přesvědčil geneticky odlišný protějšek. I proto, abychom druhového výskytu měli v zápisech po šafránu.
Slavík uherský – tmavý je ke kroužkovateli dárkem pod kleště. Kdy hlava může začít plánovat zpětné hlášení z Keni. Tam, co se konečně po Africe pořádně chytá. Kdyby tak bylo i jinde, nemusíme se u slavíků – taxonů obou – topit v bílých místech. Už, aby bylo léto!
