Obrat má i podobu nedobrou, převrátíme-li přídavná jména v zápor. My se zde na slavičí stránce ale spíše radujeme, pojďme k nadpisu blíž..
Jdu po opravdu tvrdé cestě Staré Studénky, mám na chytání necelých šest hodin, slunce stoupá k poledni. Schválně jsem vybral tak šílený čas, na tomto pahorku sluneční žár potřebuji. Když to vyjde (protože doba je optimální), uvidím něco, co i po letech se mnou zacvičí. Jenom chvilička – a je to tady! Ne tedy tady, ve vzduchu! (Z drobnějších, ale nevadí) otakárek ovocný – sameček. Páteřní cestou z kočičích hlav jsem za ním ještě popoběhl. Oči nechtěly mít dost. Svět je pořád tak krásný!
První slavík má kroužek z loňska, kdy v místě pelichal. Teď se na mne dívá a nevěří, že znovu naletěl. Druhý za loučkou je bez záznamu, pořídí jej až teď. Cyklostezkou, kde jsem toho už tolik zažil, jde žena s taškami. Do vesnice. Na takto vyhraněných prostorách vždy zdravím, je to po jistotě. Dodávám, že právě kroužkuji slavíka. Říká: „Já mám o nich knížku“. No, prostě – bylo to krásné zastavení. Pochází z daleka, ale ke vsi má vztah. A slavíky nepotkává, až do dnešní chvíle, kdy ji s nimi seznámil autor Slavíka z dubového lesa. Knihy, kterou přečetla. Není to úžasné?
