Jdu besedovat s dětmi do města Jičína a čekal tam na mne mikrofon Českého rozhlasu, slavícího veliké dny. A tak jsem i zavzpomínal, jaké to bývalo o setkáních se značkou. Neprožili jsme toho totiž spolu málo a někdy věci víc než báječné. Věty pomáhaly slavíkům, pomáhaly jejich skromným místům, pomáhaly české ornitologii, pomáhaly výzkumu avifauny. Ano, pomáhlay i mně – člověku, který si v ptačím tématu chodil poctivě za vzděláním. A nedbal rodičů s jejich řečmi, ne zrovna nehmotnou zálibu podporující. Nedbal jsem jich v mnohém ostatním. Někdy bohužel, jindy bohudík. Po cestě tvrdé jsem se proklopýtal k pažitu, kde se mi našlapuje měkce a hlavou jsem o mnoho dál. Občas se nelehkost hodí. O mnoho víc pak člověk ocení právě zmíněný pažit.
Velké dny jsou nyní i pro slavíky. Budou utichat, někde se už poctivě mlčí. Takový je průjezd okének vlaku, vezoucího český slavičí rok krajinou. S každičkou etapou této scenérie dobíhám další nádraží, chci vidět o něco víc, než viděl jsem v předchozí. Nohy bolí od toho zápolení, ale funguje to. Ne, já se od přírody neoddálím, i kdyby ta nádraží byla čím dál dál. Doběhnu to. Na to ještě mám.
Kvetou zlatohlavé lilie po hájích, kde ještě je k nim milo. Když jsem je viděl poprvé, oči jsem málem ztratil.
Bylo to při monitorování lejska bělokrkého, o kterém jsem si nemyslel, že v lese je. „Nebyl“ a už jsem se rovnal od pařezu k odchodu. S tužkou neopsanou, je to už dávno. V zlomu století. Pak po pár krocích se dívám, jestli jsem přehrávač pořádně vypnul, že hlas slabě slyším. Vypnul, a on seskakoval podklenbovím někam k tomu pařezu. Tužka radostí poskočila a do seznamu jej připočítala. Prožijete-li v krajině podobné kousky, nedovolíte si už nepřijít.
