Je to pokaždé stejné. Jakmile je hezky, griluje se. Od rána hladovím, je kdovíkolik hodin a domů nemohu. Jsou přede mnou ještě čtyři lokality..
Projel jsem vsí po pěkné návsi, vyjíždím zástavbou ven. Hned u rybníčku brzdím, tam chytám každoročně. Jenomže grily mne u křoví našly a nešetří. Průvan po silnici splavuje vůni omastku s hlaholem zahradní sešlosti. Druhé ustojím, první se vydržet nedá. Jezdím za slavíky hubnout a zakousnout v autě nemám co. A přeci tím projdu.
Slavík mne bezpečně zná, to se pozná. Do ničeho chytit nejde, na zpěv už nyní téměř všichni odpovídají laxně. Budu zkoušet na tichou síť, tam šance je. Nevyjde-li, je dobré zabalit a vypadnout pryč. Kochám se alespoň tím, jak rybníček meziročně prokoukl. Už se v něm nepění odpady z myček, voda je plná planktonu. Pak koukám na síť a on tam je! Kroužek série nízké, mistr je tedy letitý. A tady by mohlo začít vyprávění o stáří – kterak už sil do soubojů schází, kdy aktér vezme, co je. Pokud něco je.
To mistr naproti je jiný švihák, i když opatrný podobně. Pastičkou jsem mu okroužkoval partnerku, když „na ticho“ ve finále naletěl i on. Kroužek má též, jen série vyšší. To on pocuchal peří sousedovi při ustavování hranic. Vůně od baráku přibrala na váze, to už se asi porcuje. Je čas odejít.
A přeci je to síla! Když si člověk uvědomí – ten prvý byl okroužkován v roce devatenáct už jako nejméně tříletý. Zpěvák za vodou v roce dvacet jedna. Oba se vrací odněkud z Afriky a cest domů i tam je požehnaně. Tady moderování zastavím a jen doplním nejpodstatnější – křovitý lem rybníčku s pár stvoly vonného kokoříku drží. Až to tak nebude, bude pro slavíky hůř. A kdybych měl odhodit nacpané pytle vědomostmi, poznatek předchozí stavím nade vše. Navážil jsem mu nejvíc.
