Po cestě z práce jsem si opravdu zajel. Zajel do míst, kde v mládí jsem chytal úhoře a jednou – kdysi dávno, chvíli po začátcích – i okroužkoval slavíka. Pak už jsem tam nebyl.
Cesta lesem mne přivedla k Lucké hájovně na most přes Klenici. Z auta jsem málem vypadl, jak místo bylo kouzelné. Ono to bylo i sluncem, které v opravdu pozdním odpoledni už bylo utahané a zeza lesa pronikalo neostrým polosvitem. Ovšem že ladným. A voda pod mostem šplouchala. Jako tenkrát v noci, když čihátko letělo k prutu a já za něj vzal. Ten úhoř byl obrovský proto, že jsem jej nechytil, vlasec nevydržel. A pak jsem dostal tip v minulém století, že tam snad zpívá slavík. Kolo jsem opřel o zábradlí a opravdu se jej pastičkou dočkal. Chytalo se tehdy „na ticho“.
Teď jsem ani hrát nemusel, slavík letěl napříč přes cestu. Sáhl jsem po staré síti, z nostalgie. Byl v ní v momentě, doopravdy krásný. Především pro svůj věk. Už sice většinou mnoho nezpívají, ale nesnášenlivost v nich drží. Tady je obrázek..
Nejel jsem rychle dál, nějak to nešlo. Je to takový spíše lesní slavík v opravdu krásném zákoutí. Po všech těch střepácích je zdejší místo obrázkem. No a ty vzpomínky jak už jsem psal. Ještě chci říct, že ani jeden odchyt není stejný, liší se v mnohém, třeba taktikou. Kulisami, hercem v hlavní roli..
Musí to tam být krásné o měsíc dříve, když místo na mistra teprve vyčkává. A jedno jsem si uvědomil – příští rok pojedu dřív. Proč o tom snít, když docela snadno můžeme prožívat.
