Poslední slovo by mělo být nejspíše v uvozovkách. Nejde o rok jako takový, jde o výměr pobytu u nás. Je to pro mne vždy taková cesta za dobrodružstvím, soukromé bohatnutí. Nádherné čtyři fáze: přílety + hnízdění + pelichání + odlet. Je přímo nádherným obdarováním, že i poslední fáze se mohu pár let již účastnit. Že nám bylo dáno, když jsme se přičinili.
První etapu už vystřídala druhá, lačnost mne drží jak pověstného žebráka před lívancem a neutuchá. Chodím a pozoruji, chytám a zapisuji. Za sezónou pak přichází v jakémsi vyklusávání čtení (práce s daty) a vzpomínání. Tam ale zdaleka nejsme.
Vzniká čas na zkoušení nových metod, především v sklopkaření. Původně jsem chtěl disciplínu roztančit samostatně v knize, z čehož sešlo – a nakonec – dobře, že tak. Bude součástí díla obšírného, závěrečného. Postupem času a zkušeností se i tato prastará metoda dostala v praktickém chytání úplně jinam. Vývoj byl tak rychlý, že u mne neplatí, co bylo před lety. Zařízení prošlo změnou, taktika též. Včera jsem to doověřil, kdy situace se původně zdála beznadějná.
Sedí se a bude krmit. Už za pár dní. Koncerty ochabnou, už ochabují. Zpěváci jsou hubení bez tuku, vydaní ze všeho zcela. A peří dvouletých začíná brát za své. To všechno obrazí (zobrazuje) tuzemský slavičí rok. Jejich milé mají břicha pomačkaná, skleněná. Krčí se při zemi a věří, že všechno dopadne a vyvedou. Pak si zamávají a už se nebudou znát.
Až bude červen, bude přituhovat. Rozloučení už nebude v nedohlednu, jakmile pořídí kabáty na cestu, nejbližší noci to přijde. Naposledy se z domova ujistí kde zapadlo slunce (i to neviditelné) a odrazí pryč. K pobytu, kde v noci se nemusí zpívat. Kde v klidu postačí hlídat si spižírnu a život. Že to umí, vidíte na fotce.
