Člověk teď natáhne síť podélně s cestou u rybníka tak, aby se chytil jen přehrávaný slavík a mohl jsem pokročit dál, ale nejde to. Sotva mu u auta opíšu kroužek, v síti visí návštěva.
A ještě tato…
Ptáci se přesouvají hnízdit, táhnou. Ano, i ta sojka. Některé sice již staví hnízda, jiné však ve skupině jedna za druhou přeletují krajinou dál.
Lejsek černohlavý na jaře tady není zdaleka tak početný jako jsem vídal v horách při nočních odchytech na světlo. Zato jsou ve svatebním peří a samečkové tak poměrně nápadní. Ono lze zakouzlit i s dvojicí barev. Tento má zatím tři, kalná hněď zmizí časem.
Protože v procesu chytání přemýšlím hlavně o ptácích, všímám si u „vedlejších“ druhů v ruce též tukových zásob na cestu. A tady to vychází zajímavě. Slavíci jsou na tom o příletech a po přistání tak, že zbytkový tuk/palivo na cestu je přítomen sporadicky. Tito lejsci jsou „kulatí“ a nevypovídá to o ničem menším – mají to domů ještě daleko. Ti slavíci ne. Budou oblastní, pokud ne přímo místní. O tom, že se v dutině břišní a nad prsní kostí vstřebává tuk nestejnoměrně a k přiřazení nemožně, jsem psal několikrát. Snažím se úkol přesto sledovat. Alespoň vím, že nepoletí už nikam daleko. On totiž tah víceletých slavíků obecných (víceletými jsou v této fázi roku tak nějak všichni) i při značné neprobádanosti bude jiný.
Blíží se květen – měsíc, ve kterém jsem v minulém století položil první pastičku na slavíka. Až datum nastane, pohledem nazpátek se do těch chvil můžeme přenést. Zastavit čas.
