Terénní ornitologii mám spojenu s krajinou, v které ji praktikuji. Tou, před rájem. Kdykoli někde vystoupím – ne z auta, před lidmi – už o ní mluvím. Potřebuje a zaslouží si. Tady u nás vše jaksi přezařuje Český ráj – a, ano. Je impozantní. A důvod tehdy, vyhlásit jej jako první území (CHKO), to jen potvrzuje. Ale já jsem se nenarodil přeci v té oblasti. Já mám za povinnost pomáhat krajině svojí. I za to, jak to se mnou má. Cítím to při každé vycházce – tady jsem doma. Zde mám svůj práh. Rodný, i ten bolesti.
Slavíci se osídlováním zastavili a až na ty největší „odvahy“ dál nejdou. Do borů a skalních měst? Ne. Před rájem jim je tak akorát. Zajímavě se to ku mně nastavilo. Půjdu už zítra. Pozítří a na pozítří. Půjdu znovu naproti. Už ne nijak daleko, jsou v doletové vzdálenosti hrstičky hodin.
Šel jsem včera po natáčení vstupu do rádia (vysílají se ty minutky dnes před půl třetí na „Regionu“) po poli a zas čtu v kamíncích. Já ty oči z tradice prostě k obloze zvednout neumím, když zem, jeví se kamenitá. Pak – po pár krocích – stalo se něco, co ještě nikdy. Za celý život s acháty, ametysty, chalcedony – a i tím křišťálem o svátku největším, jsem na podobnou věc v štěrku nenarazil. To „oko“ se na mne dívá, ještě oslzelé odešlým mrazíkem a měl-li bych zuby v dutině falešné, budou teď v krku. Mají to tak „šutráci“ a nově i detektoráři – ten pocit, když vás něco zastaví. Než se ohnete a vjedete do hlíny. Byl jsem tak „mimo trať“, že nemám ani „nálezovku“. Tak fotím až doma, tady úžasnost je..
Vůbec nevím, z oblasti zprávy nemám, že by i u nás nacházelo se podobně. Od Nové Paky se araukarity upomínají. Je to sice oblast odkud přišly – v širším pojetí – i ony drahokamy, co prve jsem psal. Omezím-li další vzletnosti okolo nálezu do slova jediného – úžas!
Kdo má rád magii, nechť dočte se, co těmto prokřemeleninám přičítáno. Budu objev tedy nejspíše nosit s sebou.
Hlavně ale opravdu žasnu. Je-li poutník v krajině bystrý, setsakra brzy rozpozná, že případná obyčejnost jen mimikrou prazvláštní jest.
