Praví slavíci na prvních lokalitách nejsou, prohledal jsem ale pouze několik málo při cestě. První hraní je vždy síla. Se slavičím zpěvem mezi holými větvemi jsem extrémistou natolik výrazným, že se přiskákala podívat i červenka s jedinou nohou. Není první toho problému, čímpak asi hnízda vystýlají?
Volá mne rákosí, že mám s ním ještě chvíli utratit, že se polepší. Nad Slavičím hájem vyčkávat je ovšem zbytečné. Modrák mne hned zjara přečetl a nemá zájem. Za rybníkem tomu bude podobně – a přeci tam pár hodin prolíčím. Budu však jenom sklopkařem bez podpory, poslední pokus o zázrak..
Nevím, jak to je možné, ale v třech výrazně odlišných příbězích probírám peří všem třem modráčkům z rákosiny. Kdybych zahrál, jenom se prozradím a nechytnu nic. Chytání postaru je časově náročnější a musí být přítomna zkušenost pastičkáře. Pak se ovšem mohou dít věci! S modráčky ještě o to víc, že nikdy nejsou dva v peří stejní.
První je dvouletý, usazený na dohled hnízdního páru. Přesně vím, o co mu jde. V barvách ovšem vypadá víc jako mazák.
Oči jsem vytřeštil nad krovkami, v loketní řadě jsou pera tří generací.
Pak jsem hned po natažení do stejné pastičky pořídil druhého. Retrap.
Sérii poznávám, bude zajímavý. A taky že byl! Opravdu jde o mladého modráka z léta devatenáct, z nočních odchytů.
Co všechno to vypovědělo, je nejspíš každému jasné. Výsledek na hraně možného.
A pak dole pod vrbou vybírám třetího, tedy ji. Letitá bez kroužku, a mám je komplet.
Slunce se třtinou protáhlo v slati pod ruce, když jsem sklízel nádobí.
