Je pomalu čas..
Březen nás zatím v duchu předpisu sice posílá za kamna, ale slunce sílu už má. Jdu vzbudit kleště, sezóna začíná za dvě neděle. A hned je slyším láteřit – k čemu prý takové kroužkování, když hlášení nechodí. Vzal jsem je za ramena a připomenul, že jsme si přeci vybrali slavíky a měli tak vědět, že prostě nechodí. Že k nim ale v posledních dekádách po Česku patří i modráčci, a ti už potenciál mají. A v jejich blátě tedy začneme.
První den v močále chytávám klasicky, z úcty ke sklopkařům, co už si nenalíčí. Jejich příběhy pouštím hlavou, chodím zamyšleně a sám. Nadšenci to byli, všechna čest! Některé jejich pastičky mi visí v kabinetu. Chytat by se do nich už nedalo, já si ale na podobné momenty hodně potrpím.
Pak už začnu s hraním, sítěmi a taky s dalekohledem. Když bude potřeba, chytací techniky nakombinuji. A přitom se v jednom kuse rozhlížím – jak je v tom močále krásně! Květy, co ukáží se jen v tenké výseči jara, abych nad nimi znovu protočil oči. Jo, ještě tu jsou. A dávno moc dobře vím, že právě to jsou ty neviditelné ruce přírody, co natahují moje řetízky hodin, abych ještě uměl jít dál. Kdybych mohl v předrybniční kvasírně zůstat i během máje, udělal bych to a hned se v tom zookoutku poctivě zbláznil. Nemůžu ale, zanedlouho musím do kopřiv. Jak prvně zavoní, je to na dveře zaklepání. V nich leží slavičí jízda roku. Ze které vyskočit prostě nedovedu.
Kleště v penále během ospravedlňování znovu usnuly, chvilku je nechám. Neslyšely tedy, jak jsem z ohýbaného nábytku básnil o hnízdění. Ještě dřív o skvělém zpívání, kdy obecný slavík bouřívá v překotnosti a tmavý umí v přednesu pracovat fantasticky s tichem. Jak dál jsem říkal o šťastném vyvádění i přepelichávání. Až jsem se přistihl vytahovat, o kolik, nad fotkami děravých křídel, chápu zas víc, jak dohlédnu dál. Můj slavičí rok zakončí letní ponocování. Teprve za ním pak zaklapnu desky – a špitnu: „Bylo to hezký!“.
