Před kovárnou kvete sakura. Odskáče si limitovanou radost, ale tyto hodiny ledna urvala pro sebe. Jsem hledačem v rámu krajiny velice vytrvalým a nacházení mne baví. Příroda je parťákem i učebnicí, houževnatým startérem emocí, pro které u mne nikdy nebylo daleko.
Pod keři slavičího parku vlaštovičník. Je dalším odvahou, který zimy posledních let bere s úsměvem. Už k němu s poklonou vedu slova.
Jsem tu dnes vycházkou, ne pracovně. Kvíčal všude plno a ptačí zob málem dohola. Překvapují mne. Mají i jablka, berou je, ale ptačí zob je zaujal mimořádně.
Jsou to bezesporu kvíčaly zimní, ne ty, které se chytaly o nocích v létě. Ty budou okolo jižního přímoří, tak to u nich chodí.
Přicházím do sektoru s vodní lagunou.
Skáču mimo třpytivá oka po trsech trávy a strnu v sloup, jako jsem strnul tenkrát o jednom listopadu v lukách u Koprníku. „Hlas pohody“, co jsem uslyšel dvakrát po sobě úplně jasně, je s dávným identický! Ještě vyčkávám dlouho, zda okolí ve větříku nepřizná podobu s hlasem technickým. Ne, samozřejmě, že nic takového možné v místě není. Vystavit bych měl se nejspíše dechové zkoušce, namísto toho se do Slavičího háje co nejdřív vrátím s vybavením. A budu doufat v šílenost první třídy, vlastně už dávno doufám.
O den později na stejném místě..
Mám dvě hodiny mezi dešti, zkusit se pokusit o „slavičí úlet“.
Místo pod uschlým (spíše utopeným) královským ořešákem je připraveno, jsme na prokázaném hnízdišti modráka středoevropského.
Člověk by myslel, že je prostředí od ptáků vymetené, ale na obrázku následujícím vidíte pobytovou stopu, která se objevila během necelé minuty, kdy jsem byl v louce pro doplňky.
Patří však července, jak jsem uhlídal poté.
Odchyt skončil bezdůkazně, s prověřením též hnízdiště na zadním Zvolínku. Podezření bude pod vlivem serióznosti zapomenuto.
