Už za chviličku.
Za devadesát dní budu stát před křovím a vyhrávat krajinou. A to i za situace, že případný revers podepíšu loktem. Tak jsem se vyburcoval na jednačtyřicátý ročník. Mám totiž úkoly, které za mne nikdo neodškrtne. Například dochytit ještě alespoň pět „usazenců“. To jsou slavíci před rokem mladí, kteří se vrátili hnízdit do oblasti, kdy označeni byli prostřednictvím nočních letních odchytů. Bylo-li by konečně už času víc, posečkal bych v křoví i déle, abych mohl připsat též slavičí samičky. Jejich zastoupení je v sběru dosud nízké a nevím, „co vlastně odchází v létě od kleští“. Na mysli mám – jaký poměr pohlaví (všechny tipnout ještě neumím). Vím, budou to ty, které nejdou moc chytat. Zlákat ano, chytat ne. Drží se víc po keřích oddálených – a navíc – jak je pak v síti rozpoznat. Letos je už Slavičí háj ošetřen tak, že chytat půjdou taky. Černá „zrcadla“ zaleštěna krumpáčem natolik, že červenka mi v mžiku předvedla, jak to může o prázdninách v těch bochnících vypadat. Středové výhony byly vyřezány, že vrby vypadají jak vydlabaný mazanec. Až se obléknou do listí, bude to ono.
Ještě před nočním chytáním však dorazí výprava od Prahy České společnosti ornitologické. V máji, kdy tlukou slavíci. To bude našemu parku jedenáct let.
