Slunce nezemřelo a noc už delší nebude! Do našich krajin přichází slunovrat. Příroda to chvíli ještě až tak nepocítí, bude to tradičně rozvážné. Ale nakonec přeci. Ptáci denní výměr světla umí číst a i oni nakonec poskočí.
Dívám se na zlomky nádob, vykroužených a vypálených národem Keltů, jsou z naší zahrady . Musely hořet ohně k tomu času, polena zdobil břečťan nebo jmelí. Popel z nich pak v přídavcích dostávala zvířata a stejně tak hlína, kterou lidé dotýkali k obživě. S krajinou propojeni opravdu natěsno. Sám se v tom vztahu nesnažím jinak.
Byl jsem na stezce s pilou. Jakmile motor zavrčí, přiletí červenka. Vždycky. A dnes i střízlík, ptáci hřmotnému vzkazu dokonale rozumí. Vůbec se nebála, budou severské. Důkaz od kroužkování mám. Přestože není kdovíjaký mráz, ptáci jsou načepýření, až by jeden myslel, že nepřežijí nejbližší noc. Není to tak ovšem. Jde o taktiku a příroda je taktiky plná. Mají ji i lidé, jen o ní takticky nemluví.
Dalšími neskutečnými ptáky jsou zimní kvíčaly. Jak jejich shluky proplouvají vychlazeným vzduchem za potravou, je zajímavé sledovat. A pak je tu Červenský rybník, který se letos ve směru k zimním opeřencům pochlapil. Sice je uprostřed ledové pláně jen ptáky udržované jezírko, ale po okraji figur mnoho, připomínajících chlapáky od ohně v pohádce Tři bratři. Přibyl do krajiny i křik velkých racků, to nebývalo. Pár let si na něj už zvykám.
Přichází oteplení a července za náhonem se značně uleví. Zas uvidí na zem do listí, střízlík podobně. Letos si zima může připsat po čase konečně body. Chvílemi bylo dokonce pod nulou a sněhu máme nasypány místy i čtyři centimetry. To ale skončí. Zanedlouho.
