Dobíhá čtyřicátý rok specializace. Mám ještě vůbec nějaké plány? Nevím o slavících náhodou všechno – a tak nějak – netočím se už v kruhu? Nevím, netočím.
Člověk se dostává chvílemi do velmi zvláštních stavů. Dnešní úvod je toho odrazem. Zvykl jsem si, že doplňující otázky vchází tajemně. Začne to euforií nad stínem možného posunu, kdy mezi prvními přichází jako vždy rým: „Každý ve svém oboru, touží stoupat nahoru!“.
Tak tedy – jakmile trošičku s výsledkem poskočím, už jsem si ovšem vykoledoval. Už se labyrint přede mnou vykresluje, jak v zahradě zámku Loučeň. A už chvátají pochyby. Není ten nález přeci jen blbost? Vždyť je to natolik okaté, že už by to přeci někdo dávno rozpoznal a k ostatním strčil.
Není to krásné zápolení? Je. My ne-vědci to asi prožíváme víc, a na široko. Kolikrát jsem už podobně byl. Na široko. Pravda, někdy bylo potřeba finálního zúžení, ale to napětí, ta radost. K nevyslovení! V kovárně, nebo u strojů klempířských, se také lecos přihodí. Člověk se zdokonalí, doučí, ale v ornitologii je to stejně jiné. A slavíci – ti jsou od ostatních pěvců ještě snad tajemnější. Mazanější, přísně nerozdávaví. Nechtějí o sobě mluvit před nikým a nikdy, vyjma „chviličky“ druhových/mezidruhových námluv, kdy sdílnost naopak slaví.
Napsal jsem prve, že nevím o nich vše. Třeba nevím ani polovic z jejich portfolia, možná jen lepší třetinu. Něco ještě stihnu, teď mi to jde – zdá se – rychleji. Ale všechno se nedovím. Třeba – proč nejdou jarní ptáci za nocí nachytat. Teorie mám dokonce tři, jedna divočejší druhé. Pohořel bych, zatím bych určitě shořel. A ty dubnové odchyty jsou ve Slavičím háji vážně kruté.
Jinováč, sítě vyblýskané, slunce se nad Rachvaly začíná pošklebovat, jdu nalámat sítě do igeliťáků, abych se v autě, až nás topení odmrazí, neutopil. ::::: Odchyt první, druhý, třetí – střízlivím, že něco sletí.
A víte, kolik takových ořechů mám? Neznamená to jiného, než louskáček uložit zase na poličku a zkusit jaro jednačtyřicáté.
