Zkouším dohlédnout budoucí. Ku pomoci kafevěštírnu, už se rozbíhá… ..a hází nápovědu.
První slavíci zkouší přezimovat, zimy trvale „anglické“, modráčci slatiniště neopustili v září už po několik let. My se o tom ale přesvědčit neumíme, nikdo do jejich bahna v ten čas nechodí.
Co dál lógr říká?
Slavičí háj bude konečně hájem. Stromy narostou předpisově hajní, procházky stanou ušlechtilé.
A dále z hrnku..
Terénní stanice bude mít osm let odfungováno a je zázemím dobrým. Zarostlá keři v prostoru slavičího pelichaniště, při severní nové hranici.
A sedlina valí vizi další:
„Od východu se jednoho dne přiblíží přerovský kurýr, složí na schodech zapůjčené exponáty, co se po muzeu nedařilo najít/vrátit. Den se tím stane po zbytek pohádkový.
Oslavy půlstoletí rezavého chytání pulsují pod náladou čerstvého zpětného hlášení z afrického zimoviště. Slavík byl nad zálivem odečten z fotky, tak i k Česku odeslán – a nejen to – chycen pár týdnů předtím zas doma v dubovém lese!
Na louce šachovnicového střihu se zlato štírovníků mísí s krvavou totenů, a modrásci (i s tím nejvzácnějším) se mohou pominout. Našlapuji po zemi bos a pocit se mi popsat nedaří. Jsem starý a šťastný.
Čekáme ohlášenou exkurzi ornitologů, kolikátou už? Začneme u kopřiv, končíme pohledem vysoko nad vlaštovky. To už budu kolorovat věty o letním chytání pod hvězdami. Vyprávět o radosti i ohromném štěstí poloobyčejných dnů. O kterých zase už lžu. Není mi obyčejným jeden jediný! Vyprávím o kvetení, když stromy jaro uprosí. Vyprávím o zrání a hnízdění v čase. O místech, která jsme vyrvali z nátlaku doby, abychom nabyli přátel nejvěrnějších.
Znovu koukám do šálku (je se mnou strašně dlouho, pochází z pohraničí) a snažím se věštbu dokončit. Namísto toho panikařím, že předchozí odečty stojí na chybách. – Přesně! Přesně jako v mém výzkumu, už zase pochybuji. Sedlina na dně říká už jenom vyděšeně a raději po jistotě – jsi pravák, to jediné stopro. Uff. Není to málo? To tedy neplatí, že z Moravy vzácné věci přeci jen vrátí? Že přijde hlášení z Afriky, málem až rovníkové? Že v parku zakotvíme maringotku, kterou už nějaký čas máme? Uvidíme. Třeba se dožít. To by mohlo být nadějné zakončení.
„Dožijte se všichni, co na slavičí stránku chodíte“.
