Jsou to nádherné momenty. Včera u ohně jsem mluvil o slavících k táborové sešlosti u rybníka a dnes si jel vyfotit biotop, který jsem čerstvě pochopil zjara. Dlouho zanedbaný les u silnice, kudy pravidelně jezdím. Nikdy v něm nic nebylo, zhoustlý, neprořezaný, přidušený, temný. Směs všeho možného, jehličí i listí. Bez podrostu, světlo by k němu nedoblesklo. Není to dlouho, dostal přeci jen zákrok, i když stromy jsou tenké, nestabilní. Objevilo se ovšem podrostové patro z keřů takových, které kočovat umí.
Co se ale stalo letos, stejně bych neodhadl. Zpíval z okraje slavík a když tam zpíval i za týden, zaparkoval jsem nedaleko a šel se podívat. Teprve, když člověk zpomalí, když dopřeje místům pozornosti poctivé, pak se vykoupe v úžasu. Už jsem si o sobě myslel, že umím krajinu nepodceňovat, že dovedu vidět krásu i poloschovanou. Že jsem po místech poutníkem jaksepatří. Nejsem! Nejsem, protože tady jsem dřív nezastavil. Až slavík objevil magnetičnost a já posléze jeho návodem. Vím zcela jistě, že v krajině je mnoho míst – slavičích chrámů, které mne podobně nenapadly. Ale tento už zapsaný mám a pár let, než podrost změní podobu, slavičím místem bude.
A víte, jak to teď mám? Přemýšlím, kde asi jsou. V kterém sektoru planety. Tady už nejsou. Možná se vrátili staří rodiče kousíček od Pyrámu ještě „vzít za kliku“, jestli mohou odcestovat v klidu.
Vrátí se, jednou se do těch borovic určitě vrátí..
Chodil jsem dnes tím pláckem, klopýtal, jak v čase schytávání ptáků a přemýšlel, kde mohli vyhnízdit. Nehledal jsem jejich domácnost, hnízd jsem už viděl tolik, že další přičítat nepotřebuji. Možná se ale vrátím ještě v podzimu doučit hrstku kapitol.
Slavičí rok tady „před rájem“ není pro mne jen kroužkování a natahování sítí. Snažím se ohromné téma pobrat co nejvíc ze široka, posílit hlavu ve znalostech. Je toho totiž tolik, co na slavíky nevím a to je nejpoctivější odpovědí – proč tu rezatou káru krajinou domova kodrcám dál.
Je po sezóně. Je to možné? Jak to uteklo. Hostil jsem Slavičí rok a dostal spropitné.
