Bylo už ráno a v kalendáři třicet. Mlha k travinám zasahovala okrajem, stačilo všem. Všude se mi zdál pohyb, ale jak jsem si protřel oči, nic se nedělo. A přeci! Ze všech míst zdrhaly prázdniny a nic jim už neznalo zastoupit cestu.
Rákosník zpěvný z noci, to mne kroužkovat baví. Přerušil jsem mu k Africe cestu. Ale s omluvou, a jen na chviličku. Však už také mizí mezi stvoly a možná ještě i někam poodletí.
Ještě je šero dost výrazné a už je v síti slavík. Přibyl pak ještě jeden, oba obecní. Ještě, že jsem jel. Prochytám tedy jasně i poslední rozbřesk srpna. Kvůli statistikám. Počasí mi k tomu slibují z lepších. Potom zabalím.
Tito nepospíchaví slavíci jsou zpravidla kondičně při zemi, hmotnost se pere s dvacítkou na Pesole, stav tuku tabulka nezná – silnější nula. Nepouštím podobné hned a prohlížím dopodrobna. Pak ale přeci k pokračování cesty a palce začínám držet oba.
Chytla se pěvuška, to už ale slunce sušilo nitě. Je první letos, moc jich nikdy nemám, spíš ale pro časnost vycházek. Táhnou blíž podzimu.
Tak večer naposled. Uteklo to a čtyřicátý rok už mi začíná vycukávat kleště z ruky. Bude minulostí. Protože se mi zas tolik líbil, řeknu už jenom – děkuju ti. Čase.
