Přišlo hlášení z republiky, ale dálkové. Bez pěti kilometrů dvě sta, od stejného kroužkovatele v pohraničí.
Cesta z Polabí k Všerubskému průsmyku není v mém archívu ničím novým. Zatímco prvně šlo o Žehuňský rybník, tentokrát je aktérem Slavičí háj. Budu moct tak napsat do tamního zpravodaje o cestách slavíků z republiky, jak se je daří mapovat kroužkováním.
I slavíkům, kteří nemohou mít s cestou k Africe zkušenost, se daří nacházet optimální trasy, to už je jasné. Jenom to stojí víc času a početnější křídel mávání.
Zástih na rozhraní Šumavy a Českého lesa číslo dvě už mluví srozumitelnější řečí. Kdyby se slavíci po republice chytali, nebylo by v pohledu na ně tolik nepřesností i bílých míst. Na tohoroční ptáky jsem pozornost zaměřil výrazněji v roce šestnáct a mohu říct, že zákoutí jejich života prosvěcuji potěšitelně. Jejich první cesta do zimovišť pro specifičnost musí být vskutku pozoruhodná.
