Právě chytání v noci, po noci a nově i večerní dochytávání mne přivádí k podezření, že mladí někteří prostě mohou letět spolu. Rezaví, tmaví – vyjde to na stejno. I zavěšeni v plátně, čekající na hrušce na kroužek – mám pocit, že spolu komunikují. A též držím myšlenku, že těžko bych se mýlil. A proč by soudržnost sourozenců nemohla tady existovat? Jestli jsem něco na sobě s roky v odchytech vypiloval, je to pozornost. Ke každému odchytu přistupuji jako k vzácné příležitosti. Šanci pobořit zase nějaké tajemno. Vychází to, věřte. Možná, že toto je jeden z klíčových momentů, co mne magnetizuje v specializaci. Hledání má cenu a funguje to. Jinak bych přeci musel zblbnout, prohlížet pořád jediný druh. Mám to přesně naopak, přetavil jsem neměnnost ve výhodu. Stávám u sítí nebo nad sklopkou po jistotě. Mohu se spolehnout na zázemí, jež jsem si pod keře přinesl v hlavě. Klidně je chytat a kroužkovat budu dál, i jejich proporce mám už dokonale v ruce.
Poslední mi dnes uletěl, úplně zbytečně. Tito z noci už většinou druhou šanci nedávají. Až v dochytávce. Dávno bylo světlo a on vyletěl, když byl klid, z mé „kanceláře“ (zásuvný stoleček ve křoví za jezírkem). Ve spodní kapse poskakoval dostatečně hluboce a tak jsem dokončil cestu do auta se sítí. Pak jdu pro něj a on vyskočil veleladně, a odfrčel stranou do centrální vrby. Že bych však za ním láteřil i cestou domů, to ne. Hodí se každý, ale ne za každou cenu.
O víkendu už nám možná něco i napíší z webu ČHS po odmlce, budeme zvědavi na slavíky.
