Věším tento obrázek – a říkám: „Není slabých momentů!“.
On to dokazuje. Je jedním z mnoha, včera pořízených. Měl to být výjezd s brzkým návratem, ale pak jsem našel odhozený klíč a on pasoval k současnému slavičímu létu. Tak jsem místa nasčítával v návštěvách, chytal, kroužkoval – ale – hlavně i odečítal. Na fotce je málem vše z toho, co běží na lokalitách. Bonusem uhozený palec, který už se ale napravuje a vůbec nebolí.
Hnízdiště slavíků už chvíli mlčí. I když přistoupíte a znáte místa pobytu, mlčí. I přehrávač je najednou k ničemu, skoro k ničemu. Mě ale neopijí. Kam by všichni z krajiny odletěli hned po odhnízdění?! Musí tady být, ještě pár chvil docela určitě. Musí. Předchozí roky a všechny ty zkušenosti přeci nekecaly.. Zvedám ten klíč z prachu silnice, funguje! A tak jsem se s ním vrátil zpátky, kde všude jsem to v malém soukromém naletění předtím odpískal. „Odemykám“, vybírám, fotím, směji se sobě, jak o nich zase docela mnoho nevím. Po dnešku ale přeci jen zase o pár vět víc. Zapisuji, až se kouří od tužky.
Dny se krátí, ale to nejlepší teprve přijde. Kroužkovat, kroužkovat, kroužkovat! Pak můžu – po kolikáté už(?) – žít u křoví nad retrapem radost, kdy je jasné, že tento slavík je „z noci“ a z druhého konce oblasti. Z některých předešlých let. Samosběr, který už pomalu formuje odhalení.
