Musím dokázat sestavit slavičí pobyt den za dnem, událost za událostí. A pokud možno, co nejpřesněji. Vyvolal jsem se tedy a jdu k tabuli. Učil jsem se, nebo neučil? Připravený? Kolik toho o tématu vím? „Tabule visí tentokrát u Býčiny“. Už se k ní zvedám..
Je přesně fáze, kdy staří slavíci přestávají létat, pár dní stav potrvá. Pták na lokalitě je přesně tam, kde bych čekal. Uvidíme, co půjde. Střih v čase…, po hodinách během zapadání slunce odjíždím s prázdnou, ale naučený. Je-li objekt zkušený ve vztahu ke kroužkovateli, nelze jej v tomto čase odchytit nijak. Potvrzeno dnes razítkem. Než se setmí, mám chvilku na vydýchání velmi přínosného pokusu, jedu ke Stržáku.
Hnízdilo se tu přeci, nevypadalo to tak zjara. Už slyším hlas. Podle cesty stavím síť a zpívám kontrolovaně od auta. Střih v čase…, mám nakonec hlavu rodiny a dva potomky.
Šance k prostudování mírně opožděného hnízdění. K okroužkování a zabalení náčiní. Nádherná možnost dovědět se, jak pohnízdní pelichání „vyhovělo“ zpožděné péči o potomstvo. A poznat mnohé o jiném z jejich života.
Potom se, už bez legrace, stmívá. Neodpustím si ale pár kroků k hrázi, uvidět tělo rybníka. Sedával při něm s notýskem básník a já dávno vím, proč.
