Nemám čas pořád být venku a byl bych tak rád. Vždyť přijde chvíle, kdy ptactvo stane v krajině kompletním. Ano, kratičký čas nikdo nebude chybět doma a z těch spěchajících nikdo neodletí. Takový bude konec května na začátku června.
Slavíci ještě zpívají, i když za umělou přehrávkou příliš nejdou a odchyty se nedaří. Musel jsem s tím počítat, každý rok stejně dopadám. Jak rozkvetou akáty, potom pokročíme.
Sucho je na zemi a práší se v polích. Mokřady tuhnou, nehoupou se. A přeci v přenádherné připomínce na časy dávné stojí přede mnou úpolín. Jediný, poslední, vítězně nezlomený.
Tolik roků jsem tudy nešel a ani bych nevěřil, že může tak být. Razil jsem původně za slavíkem, co stejně pořídit nejde. Minule ani dnes. Ještě jdu za květinou a nebudu pospíchat z jejího dosahu. Zas v sobě totiž cítím, jak patřím právě sem. Do míst výprav odvanutých, kdy všechno kvetlo a motýli třepali se.
………………………………………………………………………………………………………………
Pak chytám na místě, kde loni byl slavík uherský. Zpěv z křoví jde, však nemyslím, že pro druh typický. Vedle je sousední, chytit musím oba stůj co stůj, pro klid. Po trnkách tančí otakárek ovocný a já jej vpisuji poprvé pro kouty za Pyrámem. Tak už postoupili až sem! Hlavou zacloumalo dětství, kdy se síťkou alespoň jedinkrát chtěl jsem ho mít. Nestalo se nikdy a teď kolem letí. Na slavíky potřeba taktiku změnit, a vyplácí se. Prvního mám, neznáme se. Je starší – a hlavně – obecný. Druhého nakonec taky. Je mladší – a taky obecný. Neznám se ani s ním. Teď už vlastně ano. Směřují do archívu a taky nazpátek zpívat.
Tráva se začíná vlnit, i když už za chvíli nebude z čeho růst. Půjde se do zrání o něco dřív, nic se s tím nenadělá. Rorýsi ve výšce oklepávají křídla, jejich svět je podobně neskutečný jako svět vrbin, které na slunci s největší rychlostí odstrkují chomáče chmýří do dálky, aby odletěly a uspěly, pokud to jen trošičku půjde. Život je na tomto pódiu v ústřední roli. Titěrnou vedlejší se mu nikdo přidělit neodváží. A to mě opravdu baví a posiluje.
