Byl jsem upozorněn na výskyt zpěvu u fotbalového hřiště, ale pochopil jsem informaci nepřesně a chytal prve za fotbalovou brankou u nádraží.
Za stavu, kdy se ledoví muži hecli a do krajiny cpou žár, sjíždím z náměstí, když okénko nasálo slavičí zpěv. Bodl jsem nárazník do první odstavné plochy a lovil po přehrávači. Potřeba jej však nebylo, protože slavík zpíval. Vůbec jsem netušil, že jedna ze zahrádek osiřela a narodil se ráj. Slavičí, a nejspíš nově úplně nejmenší, jaký eviduji. Zde fragment sluncem zapékaného plotu.
Nemohu si dovolit přelézat ploty a lidí kolem po silnici, i cestě k hřišti nepočítaně. Jde ale pod železnou lávkou podejít pobřežím a plot oklamat. Ne, nepřelezl jsem, ale už jsem pod zvonem kostrbaté jabloně a zpěv jiskří kousíček ode mne.
Pastička s podporou číhá, já v načervenale kostkované košili vtištěn do pichlavých pahýlů jalovců. Mám pod kontrolou silnici a za zády klesající cestu na hřiště. Jak jdou lidé, držím aktuální figuru. Než přejdou.
Slavík mění stanoviště zahrádky, šel jsem na kontrolu a zakopl o truhlík s kompostem. Za letu jsem máchl po kostře pergoly a zavěsil se stranou oškubané plachty. Slavík v pasti není a mně začíná být za pletivem trapně. Pak mi něco říká: „Běž hned znovu“ – a už ho odnáším k autu, i s kroužkem! Následně žiji radost: další pták z noci! Z noci 2020.
Tento tvar výsledků je u mne nyní absolutně nejžádanější a už jich pár vydřených mám. Potřebuji z toho vyždímat dvě klíčové odpovědi.
Kdo bych chtěl mít doma pravý slavičí zpěv, choďte tři roky zahradou se svázanýma rukama. Uši vám za to poděkují. Bydlíte-li – nejlépe po nížinách.
