Odpolední volnočasové políčení namířilo za hřbitovní zeď. Byl tam slavík, co nešel minule chytit, asi se známe. Přicházím ve změně, on to neví. Se sítí, a dělám, že mi o něj nejde.
Nad roklí po staré cestě je husto a na vysoké, právě kvetoucí jabloni, on je. Vím to moc dobře. Dálkově řízená produkce je vedena v největší opatrnosti – a už je malér. Kos od mlýna trefil přímo síť a je v ten moment po tajemství. Rychle pro něj, ať neplaší.
Poté plán navazuji, krčím se za hřbitovním kontejnerem, nikdy jsem takhle neseděl. Co jsem po chvilce na scéně viděl, pamatuji z doletů o nočních líčeních v létě, kdy slavíci pátravým třepotem postupují ke zdroji. Zlehka. Sbíhám svah a z kapsy vylovuji. Ano, je už kroužkován, proto ten problém s playbackem. To jsem ještě netušil, že je dalším z léta roku dvacet, z noci. Větší radost by v tu chvíli nikdo nevymyslel, je cenný a další potřebný.
A kolem okolo časný večer, pozdní máj. Jde jednoznačně o nejkouzelnější výměr roku k člověku, který odklonil většinový čas života výzkumu slavíků. Pocity k nevyznání.
Lidé se přišli procházet vedle po stezkách a hovoří se mnou o slavících. Pěkně se tomu v městečku naučili, za nocí otevírají okna kotlinou a poslouchají.
Voní jabloně a voní květy jiné. Slyším prvního sedmihláska, ten z pěvců ubývá asi nejvíc. Volají kukačky, i u nich jsem poznáním překročil neskutečno. Tam za vše ole může britský projekt s vysílači. Myslím, že kdo by jej od vzniku prostudoval poctivě celý, písmenko po písmenku, docela nově pochopí jednu z ohromných pravd o životě ptáků. Jinak než bylo předtím, před spoluprací s technikou. V čase nahodilostí a domněnek.
