Dozrál břečťan přesně do tahu pěnic. Hlavně s černou a hnědou hlavou, těch je plná zahrada.
Vyhnal jsem z pytle drátěnku, ať si na důchod ještě zachytá. Je dobrá, protože ji nepotrhají kosi ani drozdi, kterých je kolem bobulí také dost. A tak stojím u výhně a jedním okem sleduji léčku. Pak pouštím kladivo a prchám ven. Síť zachytila zjev, který už dříve vybílil jezírko na dno.
Když už člověk všechno vzdá, často se samo připomene. Tak koukám na rybaříka, je z něj – z ní – cítit rybina, to už ale od nás nemůže být, nemáme ani šupinu. Z nouze pak lovil larvy vážek, kdoví, ovšem, všechno může být jinak. Co když tím krmí mladé? Nechci zdržovat, ale zvážit se musí.
Je s podivem, jak podobní ptáci v zástavbě najdou potravní zdroje. Posledně za předranní tmy jsem jel kolem paneláků a šedá volavka se zvedla od jezírka s červenými kapříky a jelci. Vyšroubovala se podle zdi nad antény a koukala zmizet ještě kryta tmou.
V přírodě stačí koukat na jediné místo a k úžasu i tak je nachystáno.
