Dívám se od studny, kde ke kameni přibude železo. Hlavu plnou pískovce a plánů. Ověřím sobě zápisky, že slavíci v tomto termínu o kroužkování zájem nemají.
Mám k dispozici pět zastávek, připraven na nejhorší. Už brzdím u splavu, už monitoruji – a nic. Už stojím za bývalou kačenárnou, monitoruji – nic. Řepkou, která má pro moje boty vodu, i kdyby tři dny nezašlo slunce, došel jsem na místo třetí, u smrčí. Monitoruji, a už si musím najít nějakou podružnou zábavu, nebo mi z nudy hrábne. Trčím tu dlouhý čas – nic, oči už raději prolézají větve tří smrků, které lýkožrout, za sobě rozkvetlých zítřků, nezahlédl. Nebo ho opustil hlad. Pichláči užívají rozmachu, kdy těla okolních odevzdanců se už zas vracejí k zemi, odkud tak nějak nedávno na cestu vyšla. Balím. Přeplavu olejku a pokročím dál. V tom slyším nepříliš daleko nápěv až bídný, slavíka rozpoznávám přibližně na čtrnáct procent. A pak zas klid. Měl jsem však přeci kus štěstí, ozval se naposled a více česky. Pak už balím prve narychlo z tašky vyhrabanou síť a nořím nohavice. Slunce svítí na částečný úvazek, v krajině přebývá duben.
Přejezd je nyní delší, ale pokrátím jej. V prastaré třešňovce, plné vracejících se dlasků, je podrost roky už hustý. Občas jsem se stavil, když jsem myslel, že by to na slavíka mohlo už být. V létě se objevuje pravidelně některý mladý, to ale v období potulek neříká o místě nic. Vidím, jak se lidé činí v navážení všeho. Česko má mnohem blíž na východ, nežli k západu. A to se nezmění nikdy.
Rokle je temná, chladivá. Napravo od cesty najednou na umělý navázal zpěv, ale předpisový! „Někde jsi asi udělal chybu v minulých prohledávkách“, je najednou jasné. Důvod výskytu ptačích jinochů v čase orvaných větví peckovin je tak na světě a eviduji hnízdiště. Slavík je po zájmu úplně jiný, pospíchám do auta pro věci a přímo na cestě natahuji. Sebedůvěra zázrakem vstala z mrtvých. Pták jenom nadvakrát zazpíval v šípku a už se vhrnul (ideálně) do prostřední kapsy. Starý, nekroužkovaný, pro seznam velepotřebný.
Na dalších místech jsem ale znovu bral za vyučenou, držel trend z notýsku. „Všechno bude!“, končím pokusy hláškou z obrazovky. …A dodávám – i to VPZ, v sobotu o půl sedmé. Kdyby nikdo, účastní se rodina s mladými pozorovateli a jednou pozorovatelkou. Mluvit tedy najisto bude ke komu.
